Co je dnes ve sportu zakázané, ale dříve bylo možné?

Jak se moje babička dostala k akvabelám?

Moje prababička, tedy babičky maminka byla vosní živel. Avšak nikdy nechtěla, aby moje babička závodila.
V Brně vznikl nový oddíl synchronizovaného plavání. Byla to tehdy úplná novinka a prababičku i babičku to nadchlo. Babička milovala vodu a nemohla se dočkat až začne trénovat.
Babička se přihlásila do klubu Zetor Brno. Každý den tvrdě trénovala, plavala celé bazény v přesně daných pozicích, učila se ladnost a přesnost. Byla to dřina, na kterou se babička vždy těšila.
Dívky se připravovaly na veřejné vystoupení. Každý pohyb musel být dokonalý a sladěný s hudbou. Bylo to nejen sportovní, ale i elegantní a krásné.

První vystoupení v akvabelách

Ten den si babička pamatuje celý život. Bylo to její úplně první veřejné vystoupení. Program se jmenoval „Zlaté rybičky" a měl kouzelnou atmosféru.Dívky měly zářivě žluté plavky, na kterých se třpytili malé ozdoby. Jakmile na ně dopadlo světlo z bazénu, vypadaly jako opravdové rybičky, které se ladně pohybují ve vodě.
Trénovaly celé týdny, aby každý pohyb byl přesný a sladěný s hudbou. Synchronizované plavání bylo v té době něco nového, co doposud nikdo neviděl, a tak bylo celé vystoupení pro diváky neobvyklé a krásné. Babička stála na startu, kolem ní byl její tým a pod nimi klidná voda. Všichni věděli, že když skočí, začne něco vyjímečného.
Když vystoupení začalo, bylo slyšet jen hudbu a šplouchání vody. Dívky se pohybovaly naprosto sehraně. Každý pohyb, každá otočka, každé kopnutí nohou bylo přesně načasované.
Rodiče a diváci sledovali s úžasem a obdivem. Byla ta chvíle, kdy babička cítila, že všechna ta dřina a hodiny tréninku mají smysl.
Na konci je zaplavoval potlesk a úsměvy. Pro babičku to byl okamžik hrdosti a štěstí, první opravdový zážitek, který jí k synchronizovanému plavání ještě víc připoutal.

První závody a velká rivalita

Prosinec 1969- den, který pro babičku znamenal strašně moc. Babička poprvé nastoupila do opravdových závodů. Soutěž měla dvě části. Nejprve musely všechny závodnice před porotou předvést povinné figury( přesně dané pohyby, které musely provést naprosto přesně a bez chyb). Každý detail rozhodoval: pohyby nohou, výraz na tváři, ladnost a síla pohybu. Druhá část byla pro každou dívku osobní. Mohla si zvolit vlastní hudbu a sestavu, kterou si sama připravila. Tam se ukázalo, kdo opravdu vyniká a kdo dokáže zaujmout nejen technikou, ale i elegancí a výrazem. Babička byla připravená- dřela celé měsíce, aby všechno zvládla dokonale.
Avšak situace nebyla úplně férová. Jedna z jejich největších soupeřek měla v porodě svého otce, který se snažil ostatní přesvědčit, aby jeho dcera vyhrála. I přesto babička zůstala klidná, soustředila se jen na své pohyby a hudbu. A právě to rozhodlo.
Když přišlo na vyhlášení výsledků, napětí bylo obrovské. Všichni čekali, jak porota rozhodne. A pak to zaznělo- babička vyhrála 1.místo! V tu chvíli cítila směs radosti a hrdosti. Na stupni vítězů držela diplom a medaili. Pro mnohé to možná byly jenom závody nepodstatné, ale pro ni to znamenalo mnohem více: byla to odměna za poctivou práci, odvahu a víru v sebe.