Babiččiny vzpomínky na dětství

Babička si pamatuje, že učitelé v 60. letech byli o dost přísnější, než jsou dnes. Říká, že někteří i házeli klíči po žácích. Nebo jeden fyzikář byl prý tak přísný, že babičky kamarádka půl roku předstírala, že má nemocné srdce, aby mohla odcházet ze školy a nemusela chodit na fyziku.
Taky mě zaujalo, že prý když jsi udělal na základní škole nějaký průšvih, tak sis mohl vybrat facku nebo poznámku.
Kluci nesměli nosit do školy dlouhé vlasy, jinak jim je ředitel ustřihl. Ale třeba babička nosila minisukni, a to bylo v pohodě.
Na tělocvik byli kluci a holky dohromady. Kluci nosili červené trenky a holky modré. K tomu bílé tričko.
O oblečení dál říkala, že v obchodech skoro žádné nebylo, a proto se hodně šilo nebo dědilo. Moje babička dědila všechno oblečení po starším bratrovi, dokonce i jeho trenky. To bylo do doby, než se naučila šít. Pak už si všechno oblečení šila sama. Svůj první kabát si koupila až v 18ti letech.
Jinak se nosili podkolenky nebo kalhoty do zvonu.
Taky mi vyprávěla, že nebyly skoro žádné televizní pořady, byly jen dvoje zprávy. A to jedny české a druhé slovenské. Pak dávali taky francouzské filmy. Nebyla ani moc k dispozici cizí literatura. Když vyšlo něco nového, tak se na to čekala fronta u knihkupectví každý čtvrtek ráno. Když se na tebe nedostalo, knihu jsi neměl. Můj děda vždycky čekal na detektivky, ale pak si našel kamarádku, která tam pracovala, a ta mu knihy schovávala, aby nemusel čekat tu frontu.