Rok 1968 očima mé babičky

V roce 1968 mi bylo 12 let, o politiku jsem se, jako malá, moc nezajímala. V době Pražského jara, kdy mnoho lidí doufalo v politické uvolnění, i můj táta si přál hodně změn. Chtěl oslabení komunistické moci a aby Československo opustilo socialistický blok. V době pražského jara mnoho lidí doufalo v politické uvolnění, všichni si přáli svobodu. Hodně lidí se upínalo k Alexandru Dubčekovi, který nastoupil po Antonínu Novotném, tehdy odvolaném z čela Komunistické strany Československa (KSČ). Dubček se snažil prosadit socialismus s lidskou tváří a větší nezávislost na Sovětském svazu.

Přišel však srpen 1968 a veškeré naděje se rozplynuly, pro všechny to byl velký šok. Vojska Varšavské smlouvy, která byla tvořena Rusy, Poláky, Východními Němci, Maďary a Bulhary, v noci z dvacátého na jednadvacátého srpna 1968 překročila hranice naší republiky. V té době jsem byla v Brně u strýce na prázdninách, sama, bez rodičů. Jednadvacátého srpna jsme plánovali s mojí sestřenicí a s mým bratrancem, že půjdeme do kina. Náš plán se však rychle změnil.

Když jsme si pustili ráno televizi, mysleli jsme si, že začala válka. V televizi vystupovali hlasatelé, kteří nás informovali o zradě, které se na nás dopustily státy Varšavské smlouvy. Rozhlas hlásil situaci o postupu vojsk z improvizovaných prostorů, ze sklepů nebo z různých jiných míst, kde mohli vysílat. Některé stanice a televize ani vůbec nevysílali, všichni se báli.

Vzpomínám, jak si v Brně na Poříčí kreslil chlapec prstem na zábradlí a ruský voják se domníval, že píše něco proti nim, a tak toho chlapce zastřelil. Chlapec měl patnáct let. Lidé plakali a báli se, nechtěli věřit vlastním očím, že „naši bratři“, které jsme tak nazývali, nás mohli okupovat a střílet po nás. Viděli jsme kolony tanků, které mířily nejenom do středu Brna, ale okupovaly všechna důležitá města a strategické objekty.
Tatínek s maminkou o mě měli veliký strach. Bydleli ve Velkých Opatovicích, 65 kilometrů od Brna. Tatínek pro mě chtěl hned přijet, ale nešlo to. Nefungovaly žádné železnice a také byla úplně ochromena jiná doprava. Tatínek s maminkou auto nevlastnili. Přesto se tatínkovi podařilo vypůjčit auto od kamaráda a společně si pro mě přijeli o týden později.

Okupační vojska způsobovala hodně dopravních nehod. Když jsem běžela za brněnskou babičkou, abych se s ní před odjezdem rozloučila, babička na mě z okna volala: ,,Neutíkej, Ivanko, neutíkej, ať tě nezastřelí !“. Všude bylo plno vojáků a střílelo se často bezdůvodně.

V této těžké době bylo okupanty zabito 137 československých občanů. Bylo to pro mě tak strašné, že se mi tento zážitek pevně vryl do paměti. Pořád vidím toho ubohého chlapce, jak kreslí vlnovku na zábradlí a ruský voják po něm střílí. Způsobené utrpení a prožitou bolest bychom nikdy neměli zapomenout.