Srpen 1968 očima paní Marie, tehdejší studentky UŠO

Připomeňme si 57. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy v čele s vojsky Sovětského svazu. Vstup vojsk na naše území byl definitivní tečkou za Pražským jarem, což byl pokus vybudovat v zemi socialismus s lidskou tváří. Naopak začalo období „normalizace“, které ukončila až sametová revoluce v listopadu 1989. Takto lze shrnout v několika větách událost, která byla významným mezníkem v historii našeho státu. Paní Marie by však ráda zavzpomínala na tuto událost očima 16-tiletého děvčete.

První vzpomínkou byl hluk letadel. Marie bydlela blízko vojenského letiště a právě tam přistávala letadla s vojáky a vojenskou technikou. Nevěděla, co se děje a někoho napadlo zapnout televizi. A právě tam se dozvěděla, že došlo k invazi vojsk pěti armád Varšavské smlouvy na naše území. Hlasatelé vyzývali obyvatelstvo, aby zachovali klid a nepokoušeli se jakýmkoliv způsobem zastavit projíždějící tanky nebo obrněná vozidla.

Již v ranních hodinách se začali lidé srocovat na náměstích i v ulicích. V hloučcích probíhaly bouřlivé diskuze o vzniklé situaci.

Marie v této době byla žákyní 1. Ročníku UŠO, obor prodavačka potravinářského zboží.
21. srpna vykonávala praxi v samoobsluze na Křenové ulici. Když ráno přišla na odborný výcvik, řekla jim paní mistrová, že dnes nepřijdou do práce prodavačky, které dojížděly do Brna, a že ony je musí zastoupit. Na dlouhé vysvětlování nebyl čas, byly rozděleny na různé úseky a v 7 hodin se prodejna otevřela. Lidé brali samoobsluhu útokem, brali hlavně základní potraviny v takovém množství, že za hodinu byly regály téměř prázdné. Zásobovací vozy navážely na prodejny další zboží a to už se ani nevybalovalo do regálů, protože lidé ihned brali zboží z přepravek a krabic. Nikdo nevěděl co bude dál a proto brali vše do zásoby. Marie viděla, že se někteří zákazníci i několikrát vraceli pro další nákupy. Jako učni pracovali 6 hodin denně, ale v tento den pracovali celý den.

Domů se vracela po 19. hodině, cestou potkávala lidi s československými vlajkami a trikolorami na oblečení. Tanky stály skoro na každém rohu ulice a jediné, co Marie cítila, byl strach. Strašně spěchala, aby už byla doma v bezpečí.

Tak prožila paní Marie první den invaze. „Je mi trochu líto, že dnešní mládež ví o tomto období tak málo, ale věřím, že nezůstane zapomenuté,“ pronesla paní Marie.