Tátova cesta do zahraničí

V roce 1980 mi bylo 9 let. V našem státě tehdy vládl totalitní komunistický režim. V té době nebylo vůbec jednoduché cestovat a vycestovat do států, tehdy označovanyých jako „kapitalistické’’, nešlo už skoro vůbec. A přesto se stal skoro zázrak. Můj tatínek kdysi pracoval jako lékař na poliklinice v Zastávce u Brna a s ostatními kolegy se dohodli, že se pokusí požádat o takzvaný „devizový příslib’’, který dával možnost vycestovat na hranice socialismu. A vyšlo to! Většina z účastníků plánovaného zájezdu tento příslib dostala a mohli jsme tedy vyrazit na vysněnou cestu. Cestování bylo tehdy úplně jiné než teď. Na naši cestu jsme měli velmi omezenou částku peněz - tehdy „valut , proto jsme na rozdíl od dnešní doby vařili sami. Bydleli jsme po různých mládežnických domovech či v soukromí. Ale i tak to byla cesta, na kterou nikdy nezapomenu.

Hned po první zastávce po přejezdu hranic do Rakouska jsem se ocitl v úplně jiném světě. Obchody, kde bylo úplně všechno!!! Asi tak, jako když jsem se díval přes výlohu do prodejen tehdejšího tuzexu u nás. Vesnice i města krásně upravené, lidé milé a srdeční. Ty si to asi ne. „Ty si to asi neumíš představit, protože teď je to pro tebe samozřejmost, ale tehdy to bylo všechno jinak”. Třeba automat na Coca-Colu, neskutečné, stál jsem u něj snad hodinu. A když jsme v Rakousku, tak po cestě jsem byl asi nejšťastnější v zábavním parku Prater ve Vídni. Takové velké kolotoče a atrakce jsem tehdynikdy neviděl.

Ve Švýcarsku si pamatuju asi nejvíc na cestu pod horu Matterhorn 4470 m.n.m., které se taky říká „nejkrásnější hora Alp”. Ozubeným vláčkem z městečka Visp jsme se dostali do městečka Zermatt a odtud zubačkovou lanovkou do stanice Gornegrat ve výšce 3050 m.n.m.. Odtud pěšky až na vyhlídku ve výšce 3130 m.n.m. Před námi nádherný Matterhorn a druhý nejvyšší vrchol alp Monte Rosa 4634 m.n.m. Samozřejmě jsme již byli z triček a kraťasů převlečení do zimních bund a čepic.

A nakonec něco málo o Itálii. Tam asi nejvíc vzpomínám na to, že mi rodiče za tvrdě ušetřené peníze koupili moje první digitální hodinky, které u nás nebyly k dostání. A proto, že mi je koupili v Benátkách, tak na ně strašně rád vzpomínám. No nic ve zlém, ale hodinky byly hodinky, takže ač krásné, tak byly vzpomínky na druhé koleji. Sice jsme si tehdy nemohli dovolit projet se na kanálech na gondole, ale jízdu městskou dopravou, kterou jsou v Benátkách lodě, jsme samozřejmě absolvovali: Náměstí Svatého marka viděli a úzzkými uličkami jsme se také prodírali. Byl to krásný výlet, na který nikdy nezapomenu.