Vzpomínka na dovolenou z maminčina dětství

Maminčiny vzpomínky na její dovolenou v období normalizace, přesněji v letech 1980 – 1983, kdy na dovolenou jezdívali, začínají hlavně vlnou vzrušení. Dědeček, tedy její tatínek, jakmile byly vyhlášeny poukazy na rekreace, tábory neváhal. Co to šlo, tak projevil zájem o poukaz na tábory, mezi které třeba také patřil vzácnější tábor v Polsku. Právě to když mamince oznámil, že to nakonec vyšlo, v ní rozmohlo menší frustraci, proptože nemohla jet na svůj oblíbený tábor do Rajnochovic. Ona i její bratr se ale nakonec začali velmi těšit. Jejich nadšení ale jen vzrůstalo až se dozvěděli, že pojedou také na dovolenou. Díky poukazům se oba dva dostali na několik táborů, na které jen tak nezapomněli, ale dovolená na Zemplínskou Šíravu byla pro ně na trochu jiné úrovni.

Dědeček domluvil s dalšími třemi známými a jejich rodinami skvělý výlet. Měli se vypravit stanovat, všichni spolu a k tomu si ještě měli sami vařit. Mamince se zdála jedna věc lepší než druhá a proto, když dostala pokyn k balení, neváhala. Babička, tedy maminka mojí maminky, jí pomáhala s balením. Ale jen trošku, protože maminka byla šikovná a dokázala se zabalit víceméně sama. Samozřejmě jí sem tam něco chybělo, ale o kontrolu se postarala babička s dědečkem, po které mohla maminka zavřít svůj kufr. Ten byl docela těžký už sám o sobě a proto s naplněným objemem byl ještě těžší. Dědeček s babičkou s pomocí maminky i jejího bratra, tedy strejdy, nanosili společně zavazadla do jejich trabantu. Nesměl hlavně chybět stan, který obstaral dědeček.

A tak se mohli se všemi zavazadly vypravit na delší cestu. Všem bylo v autě teplo, včetně dědečka, který to ale na sobě nenechával znát. I tak ale všem nedělalo problém toto dočasné nepohodlí přetrpět, vzhledem k tomu, že je čekala dovolená pod stanem, na kterou se všichni těšili. Maminka, babička, dědeček a strejda, společně s dalšími třemi auty dorazili do cíle, tedy na Zemplínskou Šíravu. Po příjezdu se začaly stavět stany. Nejprve se natáhla podsada, pak vztyčily trubky a nakonec upevnili kolíky. Vše muselo být dokonale napnuté, jinak pak dovnitř pršelo. Stavbu stanu většinou dělával děda s ostatními muži, ale přecejen všichni přiložili ruku k dílu, než všechny stany stály přesně tak, jak měly.

Dny poté trávili různými výšlapy a túrami, hraním společenských her, ale také windsurfingem. Ten byl velmi oblíbený. Po všech těchto aktivitách každému vyhládlo a proto přišlo zavařené maso s rýží, nebo třeba takové lečo všem vhod.

Takovéto dovolené mívala maminka hodně ráda, možná taky protože byly docela vzácné. Nebo taky možná protože vždy všem pokaždé dokázali, že jejich trabant byl schopný dojet kamkoliv. A takovéto hezké vzpomínky, i po delší době se z hlavy jen tak nevytratí.