Příběh mého pradědečka

Můj pradědeček František Pospíchal se narodil se v roce 1907 v Třeboni. Později se musel přestěhovat do Rakouska, kde jeho otec narukoval do první světové války. Během této války byl můj pradědeček zraněn a později přeložen k Salzburku, kde byla potravinová banka pro rakousko-uherskou armádu. Díky tomuto převelení se můj pradědeček dostal z Vídně, místa velkého hladu a bídy do Salzburku, kde konečně mohla rodina začít vést celkem normální život. Po konci první světové války se musela rodina vrátit do Československa, neboť nenávist vůči Čechům ze strany rakouského lidu byla značná. Rodina našla útočiště ve Znojmě. Zde pradědeček opět nastoupil do školy a později se vyučil prodavačem. Pracoval v různých obchodech, kde získával zkušenosti a hledal vlastní cestu. Pronajal si ve Znojmě od židovské rodiny obchod, kde prodával textilní výrobky, které mu z části pomáhala šít jeho manželka, moje prababička. Obchod mu fungoval velmi dobře až do začátku druhé světové války, kdy německé vedení dalo dědečkovi na výběr, kdy může pokračovat ve svoji živnosti za podmínky, že se stane německým občanem, a nebo obchod zavře. Před obchodem stál nacistický voják, obchod byl pomalován nápisem „česká svině“ a zákazníkům nebylo umožněno v obchodě nakupovat. Tím byla rodina donucena obchod prodat a přestěhovat se do Brna.
Útočiště našli v pronájmu u židovské rodiny na ulici Cejl 25. Zde pradědeček rozjel velkovýrobu kravat. Jelikož se mu velmi dařilo, jeho hedvábné kravaty byly distribuovány po celé Evropě, mohl pradědeček koupit zkrachovanou cihelnu v Jaroměřici nad Rokytnou. Zde pradědeček předpokládal, že po válce bude velká poptávka po cihlách. Proto všechny vydělané peníze investoval do modernizace cihelny a jejímu opětovnému uvedení do provozu. To všechno probíhalo v době nacistické okupace. Ke konci války došlo 20.11.1944 k nejhoršímu náletu na Brno, kdy došlo k velkému poškození centra, Židenic a Cejlu. V okamžik náletu byla rodina schovaná v krytu, sklepě na Cejlu 25. Díky velikému štěstí nebyl tento dům zasažen bombou. Tato událost velmi poznamenala pradědečkovi děti, mého dědečka a jeho sestru, kteří na hrůzu a blízkost smrti toho dne nikdy nezapomněli. Po konci války byl hlad po všem. Pradědeček vyráběl cihly a šil kravaty, bylo to období, kdy se rodině velmi dařilo. A to až do okamžiku do vítězství pracujícího lidu v roce 1948, kdy bylo pradědečkovi ze dne na den všechno znárodněno. On sám byl poslán do Oslavanských dolů, aby se jako buržoazista naučil pracovat. Zároveň s tím, mu byla vyměřena milionářská daň a to 500 000Kčs, které měl zaplatit. Jelikož neměl z čeho, neboť mu byly zabaveny i peníze v bance, pradědeček do konce svého života tuto daň musel splácet částkou 100Kčs měsíčně při důchodu 400Kčs měsíčně.

Zdroje:
- vyprávění pamětníků
- dobové fotografie
- pradědečkovy poznámky