Jak komunisté ničili životy nevinným lidem

Eliška Strážnická

Život rodiny Uhlířů po druhé světové válce do roku 1968.

Život mého dědečka rozhodně nepatří k těm obvyklým. Mohla bych Vám zde vyprávět příběh o tom, jak procestoval vlakem polovinu Evropy za 8 dnů zadarmo, jak se omylem ocitl v těsné blízkosti rakouské neonacistické skupiny nebo jak ujel za pouhý den necelých 300 kilometrů na kole. Přesto jsem se ale rozhodla, že se podělím nikoliv o příběh mého dědečka, ale jeho otce, tudíž mého pradědečka.

Pradědeček bydlel i se svou blízkou rodinou, tedy manželkou a pěti dětmi na statku v Poličce v první polovině 20. století. Vlastnil krávy, koně, slepice, zkrátka všechen dobytek, na který si vzpomenete. Byl to slušný občan, který se staral o své zemědělství a o rodinu. Těsně po skončení druhé světové války se pradědečkovi v létě 1945 narodil poslední syn (můj dědeček) a všichni si mysleli, že zlé časy již nadobro pominuly. To, bohužel, neplatilo pro rodinu Uhlířů, které poválečná doba přinesla spoustu nových starostí.

Kolektivizace v Československu začala roku 1948, ale dědeček mi vždy popisuje, jak úžasné a téměř bezproblémové dětství (až na pár provedených klukovin) na statku prožil. Bylo to právě neblahého roku 1953, kdy komunisté, kteří měli vystěhovávání zemědělských rodin na starost, zavítali i do Poličky. A tím bezstarostné dětství skončilo: „Na takové návštěvy se nezapomíná. Přivalili se jako velká voda a začali na všechny křičet. Já jsem byl tehdy ještě dítě a vůbec jsem netušil, o co se jedná, “ podělil se o svou vzpomínku dědeček. Nutili pradědečka, aby se přidal k nim do JZD, ale on nechtěl. A člověk se mu ani nediví. Proč by to taky dělal, když měl pět dětí, manželku a prarodiče na jednom statku, které musel nějak uživit, a jiný příjem zdrojů tehdy neměli.
„Vyřídíme si to u nás, řekli a odešli,“ pokračoval dědeček. „Tatínek k nim tedy druhý den šel, vynervovaný jak pes. Asi po dvou hodinách se vrátil, že má zaplatit 2500 Kčs, a to byly tehdy velké peníze. Moje babička měla důchod asi 400 za měsíc.“ Pradědeček jakožto statečný (a tvrdohlavý) muž z Vysočiny prohlásil, že za to půjde klidně i sedět, ty peníze jim ale prostě nedá. Na svá slova měl také doplatit. Zrovna v té době, kdy měl jít natvrdo do vězení, však tehdejší prezident Antonín Zápotocký vyhlásil 9. 5. 1955 amnestii, takže trestu o vlásek uniknul.
Pradědeček měl tehdy hodně velké štěstí. Jeho soused, kterému komunisté rovněž vyměřili velkou pokutu a jenž peníze pod tlakem zaplatil, toho následně litoval. Tvrdohlavost se zkrátka někdy vyplácí. Můj pradědeček každopádně udržel hospodářství až do své smrti v roce 1968. Jeho nejstarší syn, který po něm hospodářství převzal, však již podlehl a do JZD vstoupil. Taková byla doba.