Vzpomínky na kouzelné léto

Již odmalička jsem zbožňovala, kdykoliv má babička vyprávěla o svých zážitcích z vesnice jménem Řehořov, kam jezdívala jako malá dívka na prázdniny. Babička nikdy příliš nemluvila o svém dětství, jediné co jsem od ní slýchávala, bylo, jak se jako dívenka z města těšila každý rok na vzrušující prázdniny. Hltala jsem každé její slovo, každou zmínku o kráse přírody a emocích, jež v ní ta malá vesnická dobrodružství vyvolávala.

První léto, které babička strávila právě tady v Řehořově, kde bydleli její příbuzní a později i velmi dobří přátelé, se odehrálo na začátku 60. let a bylo taktéž jednou z nejživějších a za mě opravdu fascinujících vzpomínek.
Když jí tehdy autobus zastavil ve vesnici Řehořov, bylo jí přibližně 10 let. Své vzdálené příbuzné ještě neznala a přesto ten den jela zcela sama do neznámé dědiny za tehdy ještě neznámými lidmi. V jedné ruce si nesla kufr, v hlavě pouze jméno rodiny, u které měla přebývat. S pomocí místních pak dorazila k jejich domku, kde započala budoucí prázdninová dobrodružství.

Zde v Řehořově bydlela s dvěma dívkami, s nimiž po polední práci (především kydání hnoje) vždy skotačila až do večera venku, a s jejich maminkou, která musela pracovat od brzké hodiny ranní až do pozdního odpoledne s krátkou přestávkou na uvaření prostého oběda – v podobě brambor se sádlem a mlékem. Babička se vždy usmívala nad tím, jak jí tehdy chybělo nějaké to sladké sousto, neboť to jediné, co se na zub vzácně našlo, býval pytlík bonbonů rozdělený mezi tři dívky.
Velmi mě překvapilo, když jsem se dozvěděla, jak malý byl dům, ve kterém rodina žila: údajně se skládal pouze ze dvou pokojů! Naopak zahrada a půda, které rodina vlastnila, byly o dost rozsáhlejší: tak akorát dost místa pro chování dvou krav (které jim později byly odebrány), králíků (již se k mému překvapení nechovali v králíkárně, ale mezi ostatními zvířaty ve výběhu), prasat a pro pěstování základních plodin.

Když bylo hezky, hrávala si děvčata na zahradě. Babička mi vyprávěla, jak ráda šplhala až do korun stromů, kde si mezi větve položila velkou poklici, na tu se pak usadila a schovala se před ostatními. Když naopak pršelo, jejím oblíbeným místem se stala stodola, na jejíž trámy se uvelebila a za příjemného bušení dešťových kapek o střechu četla knihy.
Někdy se také vydala s dalšími dětmi zaklepat na dům v sousedství, jehož majitelé jako jediní v celé vesnici vlastnili televizi. Přišlo mi opravdu vtipné a zvláštní, jak mohli cizí lidé (na vesnici vlastně nikdo není tak docela cizí) otevřít skupince dětí a nechat je u sebe doma sledovat televizi.

Ve mně osobně babiččino vzpomínání na Řehořov a to, co pro ni znamenal, vždy vzbudí zvědavost městské dívky – a ta touha zažít něco nového a vzrušujícího přebývá u nás všech nehledě na náš věk či rok našeho narození.