Dědova cesta na pohřeb Jana Palacha

S dědou jsme si vždy byli blízcí. Často mi povídá o jeho příhodách z dob, kdy byl mladší a přišlo mi, že už jsem od něj slyšel snad všechno. Nedávno ale zmínil něco, o čem jsem od něj nikdy neslyšel a samotného mě to překvapilo. Před pár dny totiž dohromady s mým prastrýcem na rodinné oslavě začali vzpomínat na to, jak šli pěšky z Brna do Prahy na pohřeb Jana Palacha. Tímhle chtěli prokázat nesouhlas s okupací Československa armádami států Varšavské smlouvy. Přijde mi to jako odvážné a hezké gesto, a proto jsem se rozhodl o něm napsat článek.

Dědu fascinovala odvaha Jana Palacha, sám nesouhlasil s tím, co se na našem území za té doby dělo. Po třech dnech po jeho upálení, kdy v nemocnici zemřel, se děda, můj prastrýc a několik dalších studentů VUT v Brně rozhodli uctít jeho památku pětidenním pochodem z Brna do Prahy na jeho pohřeb. Všichni si sbalili velké batohy s těmi nejpotřebnějšími věcmi a v pondělí ráno vyrazili. Dohromady jich bylo kolem 20, ale během této 230 km dlouhé túry jich asi 5 přestalo kvůli vyčerpání. Můj děda i prastrýc ale byli mezi těmi, kteří to vydrželi, a do Prahy, se spoustou puchýřů na nohách došli v pátek večer, jeden den před samotným pohřbem. Všichni z nich litovali, že si s sebou nesbalili i náplasti.

V pondělí došli z Brna do Křižanova. V úterý z Křižanova do Žďáru nad Sázavou. Ve středu ze Žďáru nad Sázavou do Golčova Jeníkova. Ve čtvrtek došli do Kutné Hory a v pátek konečně došli do Prahy. Jedna z věcí, co mě zajímala bylo to, kde během této cesty přespávali. Dozvěděl jsem se, že jeden z jejich kamarádů v každém městě sehnal několik lidí, kterým přišel jejich nápad spontánní a podporovali ho. Všech 20 studentů tedy každý večer ve městech, kde plánovali přespávat stáli u křižovatky a čekali, až si je tamní občané rozeberou a nabídnou jim nocleh u nich doma. Bez jejich ochoty by se do Prahy asi ani nedostali. Co se týče poslední noci, sehnali nocleh na koleji VUT v Praze. Někdy uprostřed jejich cesty je dokonce i zastavil novinář a ptal se jich, zda to všechno jdou nonstop.

Na samotném pohřbu, jenž se konal v sobotu bylo kromě nich i spoustu dalších lidí. Všech 15 studentů na pohřeb ale došlo mnohem dřív než všichni ostatní, proto měli přednost a byli co nejblíž rakvi, co to jen šlo. Cestu zpátky ale už pěšky nešli kvůli puchýřům na nohách. Jeli vlakem, což jim zabralo asi 4 hodiny. Pro dědu to byl nezapomenutelný zážitek a já jsem moc rád, že mi o něm řekl.