Vzpomínky mojí maminky

VIDEO PŮJČOVNA

Začátkem devadesátých let, když začali být videopřehrávače dostupnějšími, tak moje maminka objevila kouzlo videopůjčoven. Ve vesnici kde vyrůstala, si její soused vytvořil ze dvou místností v domě jednu takovou videopůjčovnu. Člověk si tam připadal jako v knihovně, akorát místo knih byly police plné kazet s v té době novými filmy, jako například Policejní akademie, Bruce Lee,… . Často si i tajně vypůjčenou kazetu zkopírovali, aby se na ni mohly podívat kdy chtěli. Maminka s úsměvem vzpomíná, že v sortimentu byly i filmy pro dospělé v obalu, jakoby to byla pohádka. ,,Stávalo se, že nám dětem nepůjčil kazetu s pohádkou a dal nám místo ní jinou.“

NEMOCNICE

Když byla moje maminka malá, od dvou let musela pravidelně docházet do nemocnice a dodnes popisuje jak ani ve velice útlém věku, nemohla být na pokoji ani chvíli se svými rodiči, což těžce nesla. Ani když byla starší tak nebyla spokojenější, neboť si připadala ignorována, nebyla jí ani řečena diagnóza, natož tak co se s ní bude dít. Proto si pochvaluje, že dnes už je úplně normální, že jsou rodiče se svým dítětem v nemocnici, mohou ho podpořit a není to pro něj tak stresové a celkově je pro ně pobyt v nemocnici mnohem příjemnější, než býval pro ni.

STAROST O STARŠÍ BLÍZKÉ

Moje maminka zažila poslední léta její prababičky, bohužel o nich mluví velice pochmurně. Přestože v té době fungovaly domovy pro seniory, bylo to často společensky nepřijatelné a brané jakože o daného příbuzného nemá rodina zájem. Proto její prababička dožila u své dcery, tedy babičky mojí maminky. Avšak většinu času byla sama, ráno dostala snídani a někdo ji doprovodil na toaletu, ale zbytek dne až do večera byli všichni v práci. Jen když byly prázdniny, tak se právě moje maminka za ní stavovala, ale viděla na ní jak je kvůli tomu nešťastná. Nejen z toho že je sama, ale i cítila, že je jen přítěží. Proto je moc dobře, že v dnešní době je úplně normální, přenechat péči o své staré příbuzné na lidech co se jim mohou věnovat a rozumí jim.

FOCENÍ

Pokud si chtěla moje maminka zaznamenat nějaké vzácné okamžiky, jedinou možností pro ni byl foťák s kinofilmem. Jenomže to nebylo tak jednoduché, takový kinofilm stál okolo 150 korun, což na tu dubu nebylo vůbec málo. Další věcí bylo jestli chtěl člověk barevné nebi černobílé fotografie, barevné byly samozřejmě dražší a kolik jich potřeboval. Daly se sehnat kinofilmy na 24 nebo 36 snímků. Když už člověk toto všechno vyřešil, mohl jít fotit. Ovšem není to jako dnes, kdy hned jak něco zaznamenáme, můžeme se na výslednou fotografii rovnou podívat. Muselo se s plným kinofilmem dojít do speciálního obchodu, kde se fotky vyvolávaly. Takové vyvolání mohlo trvat i čtrnáct dní, takže se nezřídka stávalo, že fotky z dovolené v srpnu, člověk viděl poprvé až v říjnu.