Vzpomínky mého dědy na povodeň z roku 1997

Povodeň z roku 1997 na Šumpersku a Jesenicku je považována za jednu z nejničivějších v historii kraje. Postihla 58 obcí, přinesla 5 mrtvých a měla vážný dopad na život tamějších obyvatel, včetně naší rodiny. Během povodně bylo evakuováno 4017 lidí, z toho více než 270 vrtulníky. Povodeň zničila 155 obytných domů, dalších 1366 poškodila. Celková výše škod přesáhla čtyři miliardy korun. Můj dědeček s rodinou ji přečkali ve svém domě nedaleko řeky Desné v malé obci Dolní Studénky na Šumpersku.
Jak to tehdy začalo, dědo?
„Tenkrát jsme měli štěstí, protože bydlíme v horní části obce. Desná protéká za polem asi kilometr před námi, takže jsme to měli takříkajíc z první ruky. Nejdřív přišla různá varování meteorologů, ale lidé to nebrali moc vážně. Pak začalo pršet, hladina se začala zvedat a začaly přicházet první zprávy o škodách na horních tocích. To už jsme tušili, že je zle, protože to muselo přitéct k nám a pršet nepřestávalo. Já jsem tehdy pracoval na okresním úřadě v Šumperku, takže když svolali krizový štáb, úzce jsme spolupracovali a hodně jsem se doslechl. U nás se řeka nejdřív vylila z břehů do okolních polí a pak si podél silnice do města vytvořila nové rameno rovnou do Studének. Celou tu cestu v zatáčce prostě podemlela a rozlila se na celou spodní část obce. Pak už jsme jen čekali, jak vysoko hladina řeky stoupne.“
Jak jste to prožívali doma?
„Litovali jsme chudáky v dolní části obce, co už byli pod vodou, a zároveň s obavou koukali na pole před námi, kde se voda pomalu přibližovala k nám. Elektřina nešla a vodu jsme napustili do vany ještě na začátku, když fungovala varování. Když už to trvalo dlouho, rozdělal jsem na dvorku oheň a takovej rošt, aby babička něco ohřála. Kuchyňskej hrnec byl sice očouzenej, ale bylo něco teplýho do žaludku. Občas jsme to vyrazili obhlédnout do vesnice a popovídat si se sousedy, jestli nejsou nějaké novinky. Ono se to sice nemá, někdo ze Šumperka prý takhle vyrazil na povodňovou turistiku a pak ho našli utopeného o pár kilometrů dál v polích, ale člověk chtěl mít přehled o místní situaci. Taky jsme občas zapnuli radio na baterky, ale spíš kvůli předpovědi počasí, protože při těch hrůzách jinde jsi začala přemýšlet, jestli by ses vůbec dočkala pomoci. Nejhorší ale byly noci, když je tma a člověk ztratí přehled. Děcka jsme poslali spát, ale my se báli usnout, protože všude bylo ticho a jen ten tlumený hukot vody. Babiččin táta chodil s baterkou kontrolovat, jestli už není voda u plotu, aby aspoň vyvezl auto někam výš. Ono ujíždět stejně nebylo kam, protože voda už všechny hlavní trasy odřízla.“
Jaké byly škody?
„U nás naštěstí nebyly oběti na životech, pokud vím, jen hmotné. Těm nejbližším domům to zalilo zhruba první patro, těm vzdálenějším zahrady, garáže a sklepy. V rámci vesnice samozřejmě silnice, vedení, voda, plyn a tak. Nejhorší ale bylo to bahno, třeba půlmetrová vrstva a vlhkost, když voda ustoupí, tu z domu už těžko dostanete. Jinde to ale bylo mnohem horší, V Šumperku se brodili vodou, někde měla voda dva metry a lidi odváželi vrtulníky ze střech a hodně to odnesl Rapotín, kde voda podemlela paneláky a lidi tam ve sklepech hledali dokonce potápěči.“
Co sis z celé to hrozné zkušenosti odnesl?
„Asi to, že by se neměla varování jen tak podceňovat a čekat do poslední chvíle. Vždycky se radši trochu připravit, než pak litovat. Člověk si pořád říká, mně se to stát nemůže, to nějak zvládnu, ale tenkrát jsme měli na mále, protože se voda zastavila asi deset metrů od nás. Při letošní povodni už bylo znát, že se lidi hodně poučili. Obec nakoupila betonové zátarasy, lidé se víc připravili a taky se chovali spořádaněji, takže se mnoha škodám předešlo a tak by to mělo být.“
(autor: Tereza Hencová)