Příběh z mládí mojí mámy

Když mi bylo patnáct, ocitla jsem se shodou okolností na konkurzu do VSPT Jánošík. Bylo to v říjnu 1988. Konkurz dopadl úspěšně a já se stala členkou Vojenského soubor písní a tanců. Jánošík vznikl v roce 1954 díky skupině slovenských branců na základní vojenské službě v Olomouci. V roce 1957 se vojenský útvar a s ním i soubor přestěhoval z Olomouce do Brna, kde sídlí dodnes.

Jánošík byl tehdy téměř výhradně složen ze slovenských vojáků, kteří narukovali na Moravu. Jednalo se o tanečníky a muzikanty, kteří se folkloru dlouhodobě věnovali ve svých domácích regionech, v různých koutech Slovenka. Vždy jsem tohle fungování přirovnávala k Dukle Jihlava, kdy za mého mládí do družstva nastupovali českoslovenští hokejisté k výkonu základní vojenské služby, už jako hotoví hráči. Obdobně to bylo s folklorním Jánošíkem.

Tempo souborového života bylo rychlé, zkoušky byly dva až třikrát týdně a každých čtrnáct dní probíhalo celovíkendové soustředění. To vše, než začala sezóna a začalo se jezdit na vystoupení. Trávili jsme společně spoustu času, usilovali svým výkonem na jevišti o dobré jméno souboru, vznikala nová přátelství, lásky, byli jsme skvělá parta, která táhla za jeden provaz. Objevila jsem krásy folkloru a zamilovala si ho.

A potom, po čtyřech intenzivních letech strávených v souboru, přišlo datum 31.12.1992. Došlo k rozdělení Československa. Oficiálně to znamenalo, že slovenští vojáci základní služby byli odesláni k jejímu dokončení na Slovensko. Nikdy na to nezapomenu. Přesně o půlnoci na Silvestra byl vypraven vlak z Hlavního nádraží v Brně. Všechna děvčata jsme samozřejmě byly tam. Doprovázely jsme naše tanečníky a muzikanty až ke schůdkům do vlaku. Byla to smutně dojemná chvíle, byly i slzy, dlouhá objetí, loučení Potom se dveře zavřely, chlapci vyklonění z oken na nás pokřikovali, zpívali na rozloučenou, mávali a pak zmizeli v dáli.

V tu chvíli, nejen mě, všechno dění okolo souboru připadalo jako „konec světa“. Vnímala jsem to jako ztrátu mého folklorního světa. Zpřetrhaná přátelství.

Nebylo to tak, soubor se postupně přetransformoval do poloprofesionální organizace pod názvem Vojenský umělecký soubor Ondráš. Vznikla nová přátelství a proměnil se repertoár, v němž podstatně posílila složka moravského a českého folklóru. Jsem vděčná, že jsem mohla aktivně zažít i tuto část dnes už historie souboru. Poté jsem po devíti krásných letech v roce 1997 ukončila svoje členství.

Avšak příběh o vlaku, půlnoci a slzách měl v tomto roce nečekaný happy end. Po neuvěřitelných třiatřiceti letech!

11. července 2025 se v rámci Folklórních slavností pod Poľanou uskutečnil Reprezentační program L.I.S.T. VUS Ondráš Brno, který byl připraven u příležitosti 70. výročí souboru. Právě první polovina programu byla vzpomínkou na působení slovenských tanečníků, zpěváků a muzikantů během základní vojenské služby až do rozdělení Československa v roce 1993. Druhá půlka patřila současnému Ondráši.

Neuvěřitelné se stalo skutečností. Ženy, které jsme se tehdy loučily u vlaku a pánové, kteří nám z něj mávali, jsme společně tančili na prknech amfiteátru v Detvě. Předtím v červnu také proběhlo soustředění v Žilině, abychom společně oprášili kroky tanců ve své paměti. Přátelství jsme oprašovat nemuseli. I po letech vše fungovalo, jako dobře promazaný stroj. Po všem úsilí nám byl odměnou nezapomenutelný zážitek z vydařeného programu v Detvě, kde nám v hledišti tleskalo přes 6000 diváků. A především upřímná radost se shledání a ze společně stráveného času.