KRONIKA RODINY NEDVĚDŮ-I.

Hrabánková 11:22 0 komentářů

V letech 2001 až 2004 sepsala Ing. Olga Janíčková, roz. Nedvědová s pomocí svého bratra Karla Nedvěda Kroniku rodiny Nedvědů. Bratři Nedvědové se podíleli na záchraně stavebních památek slánského regionu. V sedmdesátých letech dvacátého století vznikla v Třebízi, vzdálené 8 km od Slaného, pobočka Vlastivědného muzea ve Slaném-Národopisné muzeum Třebíz. Ústřední budovou je Cífkův statek, restaurovaný podle návrhů stavitele Jana Nedvěda. Jan Nedvěd už od roku 1927, řídil stavební práce v Třebízi od roku 1970 do roku 1975, kdy zemřel. Jeho bratr, Karel Nedvěd, po něm stavební dozor v Třebízi převzal a dovedl skanzen do dnešní podoby. Oba bratři byli zakládajícími členy Vlastivědného kroužku Zlonicka, který vznikl při Památníku Antonína Dvořáka. Za aktivní účasti obyvatel Třebíze proměnil se nejen Cífkův statek č.l, ale i všechny chalupy a chaloupky na návsi včetně rodného domu kněze a spisovatele Václava Beneše Třebízského. Upravena byla i náves s rybníkem. Kopii Kroniky rodiny Nedvědů poskytla Ing. Olga Janíčková Vlastivědnému muzeu ve Slaném se svolením publikovat vybrané kapitoly v portálu SENSEN. Vlastivědné muzeum ve Slaném, Blažena Hrabánková

VZPOMÍNKY NA RODNÉ ZLONICE

BENEFIČNÍ KONCERT

 

V sobotu 8.září 2001 na většině území České republiky prší. Lehce zvlněná krajina kolem Zlonic však leží v slunci. Sklizená pole se černají čistou půdou, remízky jemně zlátnou a podél trati se červenají šípky. Jak se vlak vynoří z mostku u Dřínova, objeví se na obzoru modravý Říp a v údolíčku zlonické střechy s akcentem charakteristických věží děkanského kostela. Jedu na skok do rodného městečka.

 

Sobota 8.září 2001 je 160. výročím narození Antonína Dvořáka, který se začal ve Zlonicích hudebně vzdělávat u varhaníka Liehmanna. Na kůru zdejšího kostela brzy koncertoval a na své hudební začátky vzpomněl svou první symfonií s názvem Zlonické zvony. A proto se právě dnes v tomto kostele koná benefiční koncert ve prospěch obnovy zvonů, zničených nacisty v druhé světové válce.

 

Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven dle plánů Kiliana Ignáce Dientzehofera. Je impozantní jak od svého úpatí, tak ze všech cest, jež vedou do Zlonic. Kupole jeho věží, prejzové střechy a stavbu vůbec se podařilo včas dobře restaurovat, takže i interier zůstal léty nedotčen. Je stejně nádherný jako v dobách mého dětství a má dokonalou akustiku i jedinečné varhany.

 

Hudba a zpěv má ve Zlonicích svou tradici od samého počátku existence chrámu. Už v roce 1616 uložil tehdejší majitel Zlonic Bohuchval Valkoun z Adlaru kantorům, provozovat hudbu. Proto řadu vynikajících varhaníků lze vyjmenovat už od konce 17. století. Ti zde ve spolupráci s kantory vytvořili mimořádnou hudební tradici. V posledních letech se tradice zlonického muzicírování obnovila natolik, že v kostele pravidelně hrává na příklad Symfonický orchestr českého rozhlasu stejně jako americká hudební tělesa. Tyto koncerty už mají své stálé posluchače z širokého okolí včetně Prahy a kostel je vždy doslova nabitý lidmi. Koncerty zaštiťuje Dvořákova hudební Nelahozeves (Společnost pro českou hudbu) a pod její patronací se také bude konat očekávaný již druhý benefiční koncert.

 

Ke kostelu patří fara, rovněž barokní, z dílny K.I.Dientzehofera. Je to mohutná patrová budova s vlastní kaplí. Farou prošli mnozí osvícení duchovní. Poslední, kterého sama pamatuji, byl důstojný Msgre František Xaver Rudolf. To byla fara ještě plná života s řadou kaplanů, s kostelníkem a hospodyní. Od padesátých let dvacátého století zbyl na faře kněz jediný. Fara i se svou někdejší pěstěnou zahradou ztichla a s plynoucím časem pomalu umírala, až téměř zpustla.

 

Renezance zlonické fary se začala odvíjet před třemi roky s příchodem kněze Ondřeje. Je to 31 letý polský kněz P.Andrzej Grygiel. Mluví dokonale česky a chová se neformálně a ušlechtile. Pod jeho rukama a za přímé pomoci jeho sourozenců se fara proměnila téměř zázračně. Její duše je vesele vlídná, obnovený interier domácky zámecký a na zahradě opět začínají kvést růže.

 

Památník Antonína Dvořáka ve Zlonicích, bývalý špitál z r.1745, je třetí významnou barokní stavbou Zlonic. V jeho sousedství je budova bývalé varhaníkovny, rovněž barokní. Špitál byl v r.1951 citlivě přebudován a restaurován podle projektu a pod vedením mého strýce Jana Nedvěda, aby sloužil potřebám Vlastivědného kroužku. Varhaníkovna byla restaurována až v r. 1982. Námět na úpravu bytu A.Liehmanna vypracoval učitel a muzikant Miroslav Hora, obětavý pracovník Památníku Antonína Dvořáka, jemuž dnes obě budovy slouží. Památník nabízí pohled do míst, kde Dvořák pobýval a jsou tu mnohé památky na něho včetně původního notového materiálu. Díky vstřícnosti a obětavosti dvou mých vrstevnic, Zdenky Kuklové a Hanky Němcové, dnešních pracovnic Památníku, sem návštěvníci přicházejí rádi i opakovaně. Pořádají se tu též koncerty (Suk, Svěcený....), ale také výstavy a další kulturní programy. Kostel, fara a Památník, tento barokní trojúhelník, je i dnes, na počátku třetího tisíciletí, propojen vzájemnou spoluprací při kultivování života obce a jeho stále širšího okolí.

 

Proč jsem se na návštěvu kostela těšila? Protože jsem se ve Zlonicích narodila a prožila mládí v laskavé rodině s širokým příbuzenstvem, se spoustou přátel a známých naší rodiny. Že už téměř nikdo z nich nežije? Když sem přijedu, jsou tu se mnou všichni, vidím je všude kudy chodívali. Spávám vždy u Zdenky, známe se už 66 let, tolik nám oběma právě je a dnes navíc tu bude Jarka, její sestřenice a dcera mé křticí kmotry – těším se. Rodičům jsme říkaly "teto a strejdo" a doma jsem byla stejně DOMA jako u Dragounů ve statku či u Klapků v lékárně, kam obě svým rodem patřily. Také jsem zvědavá na svého tříměsíčního praprasynovce Karla v mém rodném domě a na to, jak vyrostla starší Kateřina. Obě ta jména jsou v rodině Nedvědů tradiční i podle rodokmenu, doloženého zpátky až do r.1606.

 

Se zvony, jež mají být po létech obnoveny, je naše rodina spojena tak, že můj bratr je posledním žijícím aktivním účastníkem snímání zvonů ve válce a jako poslední na ně, coby mladý hoch zazvonil. Dnes, po šedesáti letech o tom v kostele před koncertem promluví. Konečně nadchází čtrnáctá hodina, stoupáme po monumentálním schodišti pod dojmem vzpomínek na mládí, na zbožnou babičku Nedvědovou a na celou rodinu. Vrchol schodiště je korunován mohutnou tepanou bránou. Dochovaly se fotografie, jak babička s dědou, držíce se za ruce, opatrně sestupují po schodišti dolů, jak se tam usmívá krásná nevěsta, sestřenice Anna. Za nevěstou jak sestupuje průvod celé rodiny, jak já tam stojím se svými spolužáky a s kaplanem Linhartem s biřmovacími svícemi v rukou.

 

Teď tedy po letech projdeme tou branou na ochoz a nádvoří kostela. Jsou otevřeny hlavní dveře a když do nich vstoupím, nevnímám nikoho z množství přítomných lidí, jen zářivý prostor, důvěrně známý, plný barevného slunce, jež prochází mozaikou vysokých klenutých oken. Všechno je jako kdysi. Každý věřící tu měl své místo, svůj odložený zpěvník, své měkké klekátko a nikdo nikdy ten nepsaný zákon neporušil. Mládež sedávala v lavicích pod kazatelnou – tedy my před šedesáti lety.

 

Množství lidí je tiché. A tu zahřměly chrámem varhany. Farář Ondřej všechny přivítal a vyzval mého bratra, aby se s námi rozdělil o vzácnou vzpomínku na poslední chvíle zlonických zvonů. Byl to dobrý úvod vzhledem k účelu koncertu a mnozí přítomní všechny ty smutné detaily slyšeli poprvé. Pan farář, který založil novou kroniku farnosti pro třetí tisíciletí, si text projevu převzal jako dokument. Koncert započal. Duchovní hudba a zpěv včetně Dvořákových Biblických písní dávaly příležitost k rozjímání a zrak, klouzající po prostoru a jeho jednotlivostech, vyvolával obrazy kněží, co tu kdy sloužili mše, množství ministrantů u oltáře, obtížně a poctivě poklekající kostelník Švarc, církevní hodnostáři při slavnostech, svatby i pohřby, vánoce se vzácnými jesličkami, či večerní májové pobožnosti, půlnoční mše. Obrazy vyvolávají jeden druhý bez konce. Na závěr koncertu nás přiměl Alfréd Strejček soustředit se na slova Staroperské legendy, zhudebněné Zdeňkem Zahradníkem s jeho osobním varhanním doprovodem: zasaď rostlinu, ale neubližuj jí přílišnou péčí, nebo zahyne.

 

Téhož dne po koncertu jsme byli pozváni na faru. Poseděli jsme v hlavním sále prvního patra, jenž byl původně určen pro slavnostní příležitosti. I dnes budil slavnostní dojem jednoznačně. Veliký stůl s bělostným ubrusem nesl mísy s ovocem a sladkým pečivem, na servírovacím stolku se třpytilo křišťálové sklo. Čisté bílé zdi, staré obrazy, elegantní koberec, pod okny opět se nadechující zahrada. Kromě hostitele kolem stolu zasedli zejména všichni hudebníci, pěvci a organizátoři koncertu, reprezentantky nelahozevské Společnosti, dále Zdenka a Hanka, opory kulturních snah faráře Ondřeje. Též Jarka a já s bratrem a jeho synem Karlem.

 

Kdysi jsem na faru chodívala. Neteř tehdejší hospodyně byla naší spolužačkou a žila na faře – oživovaly jsme šednoucí budovu a houstnoucí zahradu a osamělý kněz Krýzl to přijímal, myslím, s povděkem. A tak nevycházím z úžasu dnes po letech v těchto známých prostorách. Zní tu množství hlasů a všude je přívětivě, při zachování důstojnosti tohoto místa. To vše ztělesňuje a zároveň sám vytváří farář Ondřej. Napadá mě, kolik takových POLÁKŮ by muselo do naší země přijít, abychom si mohli zas navzájem důvěřovat a těšit se nejen ze svých domů a zahrad, ale i z kostelů, knihoven a náměstí. Církev by se neměla vyčleňovat jako nějaké uzavřené společenství. Snad to jednou bude zas součást života OBCE, tak samozřejmá jako kdysi. A nejde tu vůbec jen o víru a zbožnost, ale také o kulturnost. Vždyť tady u farské kávy sedí kolem stolu také lidé jak věřící tak ateističtí a navzájem si rozumí jen proto, že je těší dělat dobré věci.

 

Po rozloučení s farou jsme s bratrem a synovcem, oběma Karly, šli navštívit Karla nejmladšího a jeho sestřičku Kateřinu. Pečovala o ně právě babička Zdena, rodiče byli mimo dům. Můj bratr zatoužil po tom, aby obě děti byly pokřtěny ve zlonickém kostele stejně, jako jsme byli my všichni a to také dnes s panem farářem projednal. A tak bylo doma zase o čem hovořit a celá návštěva v rodném domě byla dalším silným zážitkem toho dne 8. září. Člověk asi začal věřit v posmrtný život nejen proto, aby se odměnil za těžkosti života, ale určitě i proto, aby mohl se svými blízkými hovořit i po jejich smrti. A tak jsem pro zbytek toho dne naslouchala, co maminka a tatínek říkají té posloupnosti zde.

 

Ale přehlušily je děti, nic zatím o svých předcích nevědoucí, chápající ten dům jako odjakživa svůj, připraveni žít, až tu ani my, poslední pamětníci nebudeme. Ale i tak jsme byli šťastni.

 

Olga Janíčková, roz. Nedvědová

 

 

 



Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.