Historické vzpomínky na Třebízského ulici ve Slaném

Hrabánková 11:29 0 komentářů

Marie Hůlková vzpomíná na dětství poznamenané okupací a 2. světovou válkou prožité v historické části města Slaného.

Dům číslo 187 v současné době již ve Slaném v Třebízského ulici nenajdeme. Byl zbourán při asanaci v roce 1988 spolu s dalšími domy až ke křižovatce naproti Městskému centru Grand. Po těchto stavebních úpravách zde bylo zřízeno parkoviště. Na něm často provozovaly svoji činnost cirkusy, atrakce pro děti – kolotoče, houpačky, střelnice… V současné době zde již řadu let trčí rozestavěný panelový dům pro obchody a byty. Pochybuji, že se jeho dokončení ještě v mém věku dožiji. Podle knihy spisovatele Václava Štecha ‚Paměti českého tvrdohlavce,‘ býval tento dům zájezdní Hubatkovou hospodou ‚U zeleného orla.‘ Po jeho pravé straně směrem od města dosud stojí dům č. 186. V něm se narodil roku 1885 syn Václava Štecha a jeho manželky Anny, rozené Mrzílkové Václav Vilém Štech, profesor dějin a umění na Akademii výtvarného umění v Praze. Zabýval se historií českého i světového umění a historií Prahy. Pro milovníky našich dějin připravila v 60. letech ČT dokumentární seriál ‚V. V. Štech vypravuje a vzpomíná.‘ V roce 1967 bylo V. V. Štechovi uděleno čestné občanství města Slaného. V domě číslo 187 a 188, bývalé Hubatkově zájezdní hospodě, jsem prožila část svého dětství a mládí od roku 1938 do roku 1951. Trochu nostalgicky vzpomínám na dobu okupace, válečnou dobu, osvobození, konec války i dobu těsně poválečnou. V té době patřil dům Jiřímu a Marii Plavcovým. V čísle 138 měli obchod s potravinami, ‚Koloniál.‘ Po roce 1949 byl obchod znárodněn a až doby jeho zbourání v něm byl potravinářský obchod ‚Pramen‘. Vedoucím byl pan Jirát s manželkou. V přízemí domu 137 byl již zmíněný hostinec ‚U zeleného orla.‘ V něm svoji živnost provozovali postupně pan Kos, pan Fišer a nakonec pan Kříž. Po roce 1949 byl hostinec zrušen a v jeho prostorách umístěn sklad tabáku. Oba domy spojoval široký průjezd, který vedl na dva velmi prostorné dvory, kde pracovali různí řemeslníci. V přízemí a prvním patře byly také byty. V zadním dvoře byly převážně kůlny, dřevníky a sklípky na uhlí. Již jako dítě mě okouzloval život v tomto domě, kdy bylo možno pozorovat práci různých řemeslníků, všech těch lidiček, kteří v domě bydleli i těch, kteří přicházeli, aby si sjednali jejich různé práce. Inspirovala mě četba a později i film natočený podle povídek Jana Nerudy ‚Týden v tichém domě,‘ kde spisovatel popisuje život obyvatel podobného domu na Malé Straně v Praze. Před zabráním Sudet Němci jsem bydlela s rodiči v domě vdovy po staviteli Erlichovi. Dnes je v tomto domě kadeřnictví paní Libverdové. Paní Erlichová prodala dům manželům Zelenkovým, kteří museli v rámci zabrání Sudet opustit Ervěnice, kde bydleli a měli truhlářství. Bylo samozřejmé, že naše rodina musela uvolnit Zelenkovům byt. Spolu s nimi se přistěhovala i rodina Frýdkova a Brožových, kterým Zelenkovi rovněž poskytli bydlení, ovšem jenom provizorní. Pro naši rodinu najít nové bydlení, v době kdy byl příliv vyhnaných Čechů ze severozápadních Sudet, takřka nemožné. V této nouzové situaci se nás ujala rodina Plavcových. Ze svého bytu nám uvolnili jeden pokoj nad obchodem a spokojili se s ložnicí v patře a kuchyní v přízemí za obchodem. Plavcovi se stali našimi životními přáteli až do své smrti. V této naší jedné místnosti, kde jsme měli kuchyni i ložnici jen s nepostradatelným zařízením, jsme bydleli asi rok. Když zemřela matka pana Plavce, uvolnil se po ní byt s kuchyní a pokojem a tento byt nám Plavcovi pronajali. Místnosti byly prostorné, byt připomínal zámecké sály svojí velikostí, výškou, dveřmi, které byly vykládané a místo klik měly mosazné kličky. Podlahy byly vyloženy parketami. V rohu pokoje byla tehdy velmi moderní ‚americká kamna,‘ přesto tam byla zima, místnosti se daly velmi těžko vytopit. Byly nad velkým průjezdem, takže chladly nejen pro svou výšku a velikost, ale chladly silně i odspodu. Naším sousedem byl redaktor slánských novin ‚Světlo-občan‘ pan Hozdecký. Vedle našeho bytu vedly dveře do jeho redakce. Ve dveřích byl zasazen dřevěný rám potažený kalikovým plátnem s napodobeninou zdí chodby. Vedle redakce byl nad hospodou byt pana Hozdeckého. Jím vydávané noviny byly předchůdci dnešních ‚Slánských listů.‘ Náš tehdejší byt měl tu výhodu, že byl přesně proti domu pana Jaroslava Wiedemana a jeho manželky, kde provozoval obchod pánskou, dámskou a dětskou konfekcí můj otec, František Hampl. Dnes je v tomto obchodě prodejna autopotřeb – Mototechna. Maminka tatínkovi v obchodě pomáhala, měla to blízko. Mně rodiče do obchodu brávali s sebou. Když pracovali dlouho do noci při přejímce, popisování a oceňování zboží, nebo při úpravě výkladních skříní, často mě nacházeli spící v regále prodejního pultu, kam jsem si zalezla na balicí papír, snila své dětské sny, až jsem opravdu usnula. Ale nyní se již vrátím k popisování událostí v domě u Plavců. Z okna pokoje našeho bytu jsem sledovala život na ulici a z okna kuchyně pestrý život na dvoře. Jak jsem již uvedla, v přízemní levé části domu provozoval restauraci pan Kos, po něm pan Fišer. Je samozřejmé, že z tohoto důvodu bylo v domě živo, i když ve válečné době byl zákaz shromažďování a uzavírací doba byla velmi časná. Vstup do restaurace byl z ulice, ale vstup do výčepu byl z průjezdu. Také jsem tam chodila se džbánkem tatínkovi pro pivo a často zaslechla protiprotektorátní řeči zákazníků přicházejících do výčepu. Dnes si uvědomuji, jak to bylo nebezpečné ba riskantní v době, kdy i stěny měly uši a za sebemenší protiprotektorátní přečin hrozil přinejmenším koncentrák. Na prvním dvoře, kam vedla okna z kuchyně našeho bytu, měli autodílnu bratři Černých. Dílna byla velká, zbudovaná pravděpodobně ze stájí a maštalí. Tenkráte v době válečné i poválečné zde místo koní a povozů byla umístěna auta a motorky určené k opravě. Na zadním dvoře byly občas umístěny vraky – karoserie bez kol a motorů. Byla to pro nás děti, kterých bylo v domě dost, příležitost místa ke hraní. Naše fantazie z nás učinila řidiče po vlastech českých i dalekých krajích. Děvčata zase měla možnost vytvářet si zde obydlíčko pro sebe a svoje panenky. Tyto dětské hry nás odváděly od skutečnosti válečných běd. Další řemeslník, klempíř pan Rubeš, měl svou živnost v rohu dvora na přilehlé straně autodílny. Toto řemeslo se snad v našem městě již neprovozuje. K panu Rubešovi jsem chodila s maminkou s plechovými hrnci, které proděravěly a nedalo se proto v nich vařit. Během války i po ní byl nedostatek všeho, tedy i nádobí. Plech a železo šly především na výrobu zbraní. Ale lidé si v době nouze dovedli vždy poradit. A to i s proděravělým plechovým hrncem. Pan Rubeš díru v hrnci obrousil, z obou stran vyhladil a pak díru protáhl plechovým nýtkem, přiklepl jej z obou stran a zatavil svárem, aby hrnec netekl. To ale byla jen jeho vedlejší činnost. Kromě výroby kouřových rour, žlabů, plechových okenních parapet a okapových rour, vyráběl také kamna na piliny, takzvané ‚piliňáky.‘ V době nedostatku všeho, uhlí a dříví bylo na příděl A ten příděl byl nedostačující. Piliny byly volněji prodejné, ale pro topení s nimi se musela vyrobit speciální kamna. Byl to kulatý buben nebo malý bubínek s otvorem na zapalování a přístup vzduchu. K tomuto bubnu příslušely dva rovněž kulaté zásobníky, které se plnily pilinami, jeden plný, druhý po vyhoření prázdný. Ovšem plnění zásobníků pilinami nebylo jednoduché. Uprostřed bylo nutné zachovat jakýsi kouřovod. Ten vznikl tak, že se doprostřed zásobníku vložila silná dřevěná kulatina a kolem ní se postupně sypaly piliny, které se musely řádně upěchovat. Pak se kulatina opatrně vytáhla. Piliny se okolo takto vzniklého kouřovodu nesměly sypat. Vrch kamen se uzavřel víkem, v němž byl otvor na plechovou kouřovou rouru, která se zasadila do otvoru a do komína ve zdi. Stávalo se, že se piliny v důsledku špatného upěchování začaly během topení sypat a pak kamna bouchla a bylo to nebezpečné. K pěchování bylo potřeba dvě osoby, aby jedna držela dřevěnou kulatinu a druhá sypala piliny a pěchovala je. Často jsem vypomáhala právě držením kulatiny. A právě tyto piliňáky pan Rubeš vyráběl. Dále zde bydlel pan Straka – řezník, který však byl zaměstnán na slánských jatkách na Pražském Předměstí naproti ‚Pálovce.‘ Jeho žena byla modistka, silně kulhala, měla jednu nohu kratší. Vyráběla a předělávala dámské klobouky a různé barety v té době velice moderní. Klobouky předělávala podle současné módy za starých plstěných klobouků, které se napařovaly a za pomoci různých forem se formovaly podle současné módy. Po válce již živnost neprovozovala, jen občas předělala nějaký klobouk svým známým. Starala se o malého synka a starého otce. V přízemí bydlela ještě jedna pozoruhodná bytost, paní Trenklerová. Byla to žena trpasličího vzrůstu. Měla normální trup těla, ale ruce a nohy velmi krátké. Se svým mužem se živili žebráním. Od obce dostali flašinet, s ním stávali na můstku pod sochou sv. Jana proti čistírně pan Hudouska. Dnes je zde modelářské středisko. Přes vážné tělesné postižení vychovali syna. Během 2. světové války paní Trenklerová ovdověla a syn byl nasazen na nucené práce v Rajchu. Snažila se ho podporovat, často mu posílala balíky s potravinami, které buď vyžebrala u obchodníků, nebo ušetřila ze svého přídělu. K nám do obchodu vždy přišla s prosbou, aby jí tatínek nebo příručí zabalili balík a odeslali poštou synovi. Maminka paní Trenklerovou často zvala na oběd, hlavně v zimě, kdy se muselo topit, se u nás ráda ohřála. V zimě se také u nás dralo peří z husí a kachen, které maminka tajně chovala ve sklepě, protože během války byly nařízeny nucené dodávky masa, vajec, drůbeže. Za neohlášený chov byly přísné tresty. Během teplých jarních a letních dní sedávala paní Trenklerová často s další obyvatelkou našeho dvora starou paní Vykanskou na skruži bývalé pumpy uprostřed dvora. Rozvod vody v domě byl již v té době zařízen na chodby, kde byly vyvedeny vodovodní kohoutky s výlevkami. Tyto dvě ženy spolu probíraly novinky z blízkého okolí i města. Paní Trenklerová důvěrně oslovovala paní Vykanskou „Vykanče.“ Jednou se po rodině paní Vykanské ptal nějaký pán paní Trenklerové a ta mu poťouchle dotazem odpověděla: ‘Jo Vykanče, vy ji hledáte?‘ Ten pán, než mu to někdo vysvětlil, to bral jako urážku. Paní Trenklerová, přes svůj tělesný hendikep nebyla nijak zakřiknutá, natož uctivá. Dovedla se příkře ohradit, když si ji někdo zvědavě prohlížel, slovy: ‚Co čumíš.‘ Stávala na konci průjezdu směrem do ulice a pozorovala kolemjdoucí a dění na ulici. Nad bytem paní Trenklerové a dílnou pana Rubeše byly v poschodí větší byty Rubešových a Tesaříkových. Tesaříkovi měli dva chlapce-dvojčata, s kterými jsem si někdy hrála. Za restaurací byl ohrazený prostor směrem do velkého dvora dřevěným plaňkovým plotem. Rostly v něm kaštany a sloužil hostům jako venkovní posezení. Do dvora směřovala i okna z menších bytů. Do nich byl přístup ze zadního dvora a bydlely v nich vdovy paní Štechmilerová a paní Blahotová a rodina Drahokoupilová. S jejich dcerou Miluškou jsem kamarádila. Měla nevlastní maminku a byla postižena epilepsií. Neměla lehký život. Často byla mojí maminkou pohoštěna, ale její nevlastní matka to nerada viděla. V zadním dvoře byly většinou kůlny a dřevníky. V průběhu asanace byly zbourány, zachovala se pouze jedna, do níž je přístup ze ‚Sadů‘. Dodnes je využívána drobnými živnostníky. V tomto dvoře měl své dílny zámečník pan Svoboda, vyráběl klíče, zámky a prováděl různé drobné opravy. Úplně vzadu dvora bylo kolářství pana Widemana. Jeho bratr byl majitelem domu, kde jsme měli obchod. V dílně pana Widemana to vonělo dřevem, vyráběl dřevěné vozíky, násady na kosy, hrábě, motyky, kladiva, sekery apod. Za obchodem koloniálu Plavcových, kde se prodávaly potraviny všeho druhu, bylo i skladiště na sudy s lihem, petrolejem, bedny s mýdlem, sodou apod. V skladišti vládla specifická vůně. Tekuté zboží se lidem nalévalo do přinesených sklenic. Někdy se stávalo, že někteří neopatrní lidé si spletli láhev s pivem za denaturovaný líh a byla z toho těžká otrava ba i smrt. Ze skladiště se chodbičkou dalo jít na maličký dvorek oddělený ohradou od velkého dvora. Plavcovi zde měli uloženo uhlí a dříví, ale byli zde i tři slepice a co bylo pro mě velice zajímavé, byl plechový buben naplocho uložený na nosníky ukotvené ve zdi. Měl otvírací víko s klikou. Po válce, kdy se již dovážela zelená zrnková káva, se pro prodej pražila v tomto bubnu. Při pražení jsem občas asistovala příručímu panu Matourkovi. Pod bubnem bylo ohniště. Do bubnu se nasypala zelená káva, která se při zatopení pod bubnem pražila. Při pražení se muselo bubnem otáčet, aby se káva nepřipálila a zůstala voňavá, chutná, čerstvá. Její vůně se linula po okolí. Okny našeho bytu jsem sledovala zajímavé dění na ulici i ve dvoře. Denně dvorem procházel pro uhlí pan Hvozdecký. Byl vždy speciálně oblečený do dlouhého černého klotového pláště, na hlavě měl červený turecký fez s černým střapcem, který mu klimbal kolem hlavy. Díky hojnosti potravy z hospody bylo na dvoře plno vrabců a na jaře přilétaly vlaštovky či jiřičky a stavěly si pod římsami hnízda. Kočky se vznešeně procházely po dvoře nebo vyhřívaly na sluníčku. Psa Žerýka-foxteriéra měli Plavcovi. Byl to můj dobrý kamarád. Ale vyskytovala se zde i zvířata, která nebyla oblíbená-myši a z kanálu vylézaly také krysy, protože z hospody do kanálu vylévali pomeje. Jednou z nezapomenutelných postav našeho města byla pomatená ubožačka, jmenovala se Nefová, ale všeobecně se jí říkalo ‚bláznivá Nefka‘. Pod paží vždy nosila zarámovaný svatý obraz a přitom nadávala a klela, jinak byla neškodná. Můj zážitek s ní se přihodil jedné říjnové noci, kdy jsem se vracela s maminkou z tanečních večer kolem desáté hodiny. Schodiště k našemu bytu oddělovaly od průjezdu zasklené dveře. Když jsem je v té tmě otevřela, vztyčila se proti mně postava v černém kožiše s rozpaženýma rukama. Strašně jsem se lekla a nic jiného mě v té děsivé chvíli nenapadlo, než to, že jsem vykřikla ‚čert‘. Nevím, kdo se v té chvíli více vyděsil, zdali já nebo ta ubožačka Nefová, kterou jsem pak poznala. Ona běhala po městě i po nocích, bylo jí už asi zima a tak si našla teplejší útulek na našem schodišti nad vyhřátou hospodou. Okna z našeho pokoje vedla na Třebízského ulici, která byla a stále je hlavní tepnou města navazující na třídu Husovu, zvanou ‚Londa‘. Z doby válečné si pamatuji hlavně pochodující německé vojáky zpívající německé pochodové písně. Utkvěla mi v hlavě ta, jejíž refrén zněl: ‚Hajdy, hajdu, hajdá‘. Koncem války jsem sledovala přijíždějící zástupy lidí, kteří utíkali před frontou. S povozy, kočárky, vozíčky, na kterých měli nejnutnější majetek. Říkalo se jim ‚národní hosté‘, dále zubožené ruské zajatce, zarostlé, v hadrech. A pochod amerických a západních zajatců v nepoměrně lepším stavu. Některé ženy zorganizovaly delegaci, která přemluvila německý dozor, aby těm ubohým ruským zajatcům, kteří byli přes noc umístěni do stodol ve městě a poblíž města, mohly předat něco k jídlu, hlavně chleba. Také moje maminka jim jejich prostřednictvím posílala chleba. Rusové za to dávali drobné upomínkové předměty. Léta u nás v kuchyni visela na lustru dřevěná jemně vyřezávaná holubička, kterou ti ubožáci vyřezali ani nevím čím. Časem se bohužel při našem neustálém stěhování rozpadla. Koncem dubna a počátkem května na mě silně zapůsobil zběsilý útěk německé armády včetně vojáků z lazaretů zřízených ve škole Na Hájích a gymnáziu. Tito váleční mrzáci obaleni sádrou na rukou, nohou, s obvazy na hlavě i jinde po těle, se zoufale vší silou drželi na nákladních autech, která jezdila dnem i nocí třemi proudy směrem na západ, aby se dostali do amerického zajetí. Měli ukrutný strach ze zajetí ruského. A konečně přišel 5. květen-Pražské povstání. Opět velký ruch v Třebízského ulici, který jsem mohla pozorovat z okna našeho pokoje. Lidé zamazávali vápnem ponižující německé nápisy, vyvěšovali československé vlajky, často narychlo ušité. Do kasáren pochodovali zastupitelé českých organizací ve městě s československou vlajkou v přední řadě. Žádali německé důstojníky, aby složili zbraně. Všichni se radovali, že nastává konec války. Pamatuji se, že jeden občan z naší ulice se částečně pomátl na mysli, vylezl na střechu a běhal po střechách, než jej nějací odvážlivci sundali dolů. V noci z 8. na 9. května přijížděla od Loun Rudá armáda. Při vjezdu do města se ‚U Sloupu‘ střetla s německými vojáky. Při vjezdu do města byla nad Sokolovnou postavena masivní barikáda z klád nedaleké Čížkovy ohrady a kamení, která měla Němce zadržet. Vznikla přestřelka, náboje létaly přes celou ulici, některé skončily až ve fasádě Městské spořitelny, kde byly vidět ještě několik let po válce. V květnu 1945 při příjezdu ruského vojska byl dvůr obsazen vojenskými vozy a technikou, a povozy taženými koňmi. Koně byli ustájeni v autodílnách. Ruští vojáci hlavně důstojníci byli v našem domě ubytováni v rodinách. V naší rodině bydlela praporčice, která na křižovatce řídila dopravu. S přijíždějícími vojáky a jejich vojenskou technikou bylo v naší ulici opět rušno dnem i nocí. Ženy a děti stály na chodnících s pitím v různých nádobách a podávali je projíždějícím vojákům. Bylo krásné jaro, právě rozkvetly šeříky a lidé jejich kytice přinášeli našim osvoboditelům. Byla to nezapomenutelná doba, která se mi vryla do paměti. Mír, mír, mír. Konec války, konec všech těch hrůz, které válka s sebou přináší. Na konci ulice naproti hotelu Grand mělo své úřadovny gestapo. Někteří naši odvážlivci je zajali. Napřed jim asi řádně ‚naložili‘. Viděla jsem z okna, jak je nakládali na korbu náklaďáku. Měli ovázané hlavy. Pomsta za všechna jimi napáchaná příkoří byla součástí právě skončené války. Čilý ruch v našem domě nastal hned po válce. Zásobování bylo sice stále přídělové na potravinové lístky, ale již nebylo tak přísně střeženo. Při zásobování vypomáhala ‚UNRA‘. Byly to vojenské konzervy s masem, sušeným mlékem apod. Ale ve městě se našli i lidé, říkalo se jim ‚keťasi‘, kteří potíže v zásobování využívali, bujel černý obchod. Domů se vraceli lidé z koncentračních táborů, mezi nimi i náš pan domácí Plavec, byl zavřený asi rok. Vrátil se s podlomeným zdravím a asi rok po návratu zemřel. Na našem dvoře nacházeli prostor pro podnikání různí podomní obchodníci. Brusiči nožů a nůžek, z východu, především ze Slovenska, přicházeli drátenici, získávali zákazníky voláním: ‚Hrnce drátovat.‘ Nezapomenutelnou je pro mě vzpomínka na koňský potah s vozem přikrytým plachtou, pod kterou ze slámy vykukovaly dětské hlavičky tmavé pleti s kudrnatými vlásky a očima jako uhlíky. Byla to cikánská rodina, která se do našeho města dostala bůhví odkud. Dlouho se však nezdrželi. A co bylo dál. Po ulici již nezněly německé pochodové písně, vystřídaly je české, českých vojáků. A také průvody při májových slavnostech. Sokolové, skauti, řemeslnické cechy, alegorické vozy. Z našich oken bylo stále co pozorovat. Pak přišel rok 1948. To již nebylo tak veselo. Náš národ již nebyl tak jednotný jako v dobách válečných. Nastalo znárodňování a tím i zánik řemeslníků, obchodníků, různých živnostníků. Dům Plavcových byl dán pod národní správu, jejich obchod znárodněn tak jako obchod s oděvy mého otce. Paní Plavcová se odstěhovala do domu po svých rodičích v Knovízi, kde žila se svou sestrou a jezdila do zaměstnání do Kladna, kde ‚Na Cikánce‘ prodávala v potravinářství. Dům Plavcových byl zbourán. Po roce 1989 byl paní Plavcové vrácen pozemek a dostala byt v nově postavených domech pod nádražím, kde jí rodiče navštěvovali až do její smrti. Tatínek nejprve pracoval v přádelně ‚Benar‘ jako pomocný dělník, později dojížděl do firmy na reflexní zrcátka ve Zlonicích. Když byla firma přemístěna až k Aši, rozhodli se rodiče přestěhovat na Moravu do svého rodiště poblíž Olomouce. To je celý příběh dvou domů, kde jsem prožila krásná i těžká léta. Do Slaného jsme opět po 4 letech vrátili a žiji zde již 60 let. S manželem bydlíme v rodinném domku ‚Na Skalkách‘. Marie Hůlková (rozená Hamplová), narozena 8. 12. 1933, bytem ve Slaném


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.