100. výročí školy Na Hájích ve Slaném

Hrabánková 10:45 0 komentářů

V letošním roce oslaví škola Na Hájích 100. výročí svého vzniku. V kronice Královského města Slaného nalezneme o jejím založení stručný zápis: „16. září 1913 byla slavnostně otevřena dívčí na Hájích.“ V době svého založení byla tedy škola určena pouze dívkám. Vyprávění paní Věry Veselé, roz. Kemrové, jedné z nejstarších dosud žijících žákyň této školy pro Vlastivědné muzeum ve Slaném zaznamenala Marie Hůlková, rovněž bývalá žákyně školy.

 
Věra Veselá-Kemrová se narodila 20. 4. 1922 v Netovicích u Slaného. Školu Na Hájích navštěvovala od 1. třídy v roce 1928 až do 9. třídy v roce 1937. V 1. třídě ji učila paní učitelka Tišnovská, ředitelkou byla paní učitelka Ješkeová. Vzpomíná i na některé kantory z učitelského sboru. Na učitele Soukupa, Hyku, Kuneše, Pejšu. Na učitelky Hubkovou, Procházkovou, Šulcovou, Navrátilovou.
 
V této době se učily tradiční předměty: čeština, počty, vlastivěda, tělocvik, zpěv, kreslení, také němčina, ruční práce (vyšívání, háčkování, pletení), ve vyšších ročnících vaření a zdravověda. Paní Veselá byla katolického náboženství, které učil františkán Fr. Snopek.
 
Věrnou přítelkyní a spolužačkou jí byla a dodnes je Matylda Lapková (provdaná Klapalová), která je slánské veřejnosti známá ze Slánských listů jako nejstarší slánská skautka. Spolupracuje s muzeem ve Slaném, zúčastňuje se různých městských akcí, je členkou protifašistických bojovníků. Je to velice aktivní a pokroková dáma, dokonale zvládá práci s počítačem a internetem.
 
Další spolužačky, na které paní Veselá ráda vzpomíná, byly: Věra Hojková (dcera krejčího, bydlela blízko prodejny Bati), paní Fantová (rovněž ze Slaného, rodiče měli mlýn), paní Šťastná (bydlela ve Slaném v Lázeňské ulici), paní Hubičková (rovněž ze Slaného), paní Krupičková (z Lidic u Slaného), paní Škrdlantová (z Netovic). Celkem bylo ve třídě 36 žákyň. Kromě dívčí školy Na Hájích, byla na Komenského náměstí škola chlapecká. Nutno podotknout, že v té době se vyučovali chlapci a dívky odděleně. Do  tzv. obecné školy, 1. – 5. ročník chodily děti i z blízkých vesnic (Netovice, Lidice, Otruby, Kvíc, Kvíček, Blahotice a jiné). Do vyšších ročníků tzv. měšťanky, i ze vzdálenějších obcí (Knovíze, Žižic, Hobšovic, Luníkova, Kvílic, Plchova atd.).
 
Děti chodily do školy od první třídy pěšky, a to i v zimě, když napadlo hodně sněhu, v dešti a jarních a podzimních plískanicích. V roce 1929 byla obzvláště velká zima, mráz a spousta sněhu. Paní Veselá vzpomíná, že cesta z Netovic do Slaného byla silně zavátá. Tehdy její tatínek, pan Kemr, vozil děti z Netovic do slánských škol na bryčce. Děti z okolních vesnic měly zajištěné obědy ve škole. Vařila jim je školnice paní Hrbáčková. Školní jídelna tehdy neexistovala.
 
Třídy byly vybaveny dřevěnými lavicemi, které stály třemi řadami. Sedělo se po dvou. V lavicích zeleně a hnědě natřených byla přihrádka na školní brašnu. Psalo se tužkou nebo inkoustem a perem. To byla násadka s měnitelným kovovým perkem. Na výběru perka velmi záleželo, nožičky musely být stejně dlouhé a rovné, aby neskřípaly, písmo bylo vyrovnané a nedělaly se kaňky. V  lavici byl vyhlouben žlábek, do kterého se odkládaly psací potřeby. Děvčata si nosila hadříček na otírání pera od inkoustu. Hadříčky byla ozdoba, se kterou se žačky chlubily, byla to jakási peřinka pro pero (jako pro panenku). Penály byly většinou dřevěné s různými přihrádkami, uzavíratelné na háček. Dále dívky nosily v brašně desky na sešity, pravítko, trojúhelník a hlavně svačinu. Většinou to byl chleba se sádlem, máslem, marmeládou, nebo to byla žemle či rohlík.
 
V čele třídy stál vyvýšený stupínek, na zdi visela tabule. Vlevo od ní byla postavena katedra (stůl a židle pro učitele), nad ní visel na zdi kříž. Poblíž okna stála školní skříň na sešity, knížky, křídy apod. Nad skříní visela zarámovaná fotografie tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka. U dveří stával stojan s kuličkovým počítadlem. Vpravo od tabule byla pověšena nádobka na vodu s malým kohoutkem na vypouštění vody do výlevky, pod nádobkou stál kýbl a vedle něj konev s čistou vodou. Také zde byla miska na křídy a houbu na mazání tabule. Voda byla zavedena pouze na záchod v patře. Podlaha byla dřevěná, napuštěná fermežovou barvou. Místo šaten byly ve třídě vzadu za lavicemi věšáky, kde se odkládal svrchní oděv.
 
Po stěnách od stropu visely velké obrazy, které se používaly k výuce jednotlivých předmětů. Místo ústředního topení stála v každé třídě vysoká plechová kamna, do nichž musel denně pan školník a jeho paní nanosit uhlí, dříví, vybrat popel a před vyučováním zatopit. Záchody byly dřevěné pro “velkou potřebu“, na “malou“ se chodilo na kanálek. To byl kousek od stěny vyhloubený žlábek se sklonem do odpadu natřený asfaltovou desinfekcí.
 
V době I. republiky a pak ještě za protektorátu byly ve škole povolené tělesné tresty. Ovšem nebyly (až snad na některé ojedinělé případy) učiteli zneužívány, ale občas použity. Trestaly se různé rvačky, šarvátky, neplnění učebních úkolů, vyrušování apod. Děvčata byla trestána stáním na hanbě, pobytem po škole, psaním trestů, větší delikty byly trestány plácnutím rákoskou přes ruce, zataháním za uši nebo za vlasy.
 
V lavici se při výkladu učební látky muselo sedět s rukama založenýma za zády. Mělo to dvojí účel: aby děti nevyrušovaly a zdravotní, aby se rovnala záda.
 
Koncem školního roku se konaly besídky s recitačním, pěveckým, tanečním a sportovním vystoupením žákyň nebo s různými scénkami či jinými aktivitami. Při jedné takové besídce se uskutečnila výstavka sbírky vzácných kamenů, které malá Věrka Kemrová nasbírala během prázdnin u své tetičky v Turnově pod Kozákovem. Byly to ametysty, opály a jiné. Výstavka měla velký úspěch, Věrka za ni dostala pochvalu. Tato záliba jí zůstala až dodnes, má značnou sbírku kamínků, které sama nasbírala nebo jí je někdo věnoval.
 
Na výlety jsme chodily pěšky především po památkách a po přírodě v okolí Slaného. Na větší výlet se jelo na žebřiňáku do Třebíze. Asi v páté třídě se uskutečnil velký výlet vlakem do Beskyd na Vsacký Cáb.
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.