Zkušenosti mého dědy s komunismem

V sedmdesátých letech dvacátého století můj děda studoval lékařskou fakultu. V době komunistického režimu se uplatňovala základní vojenská služba, což znamenalo, že každý muž starší osmnácti let byl povinen absolvovat základní výcvik trvající buď dva roky, pokud nepokračoval ve studiu na vysoké škole, nebo v případě absolventů vysokých škol jeden rok. Pro dědu to tedy znamenalo, že než mohl začít pracovat jako lékař, musel jako čerstvý absolvent absolvovat jeden rok vojenské služby.

Na vojně byl vzhledem ke svému vzdělání zařazen jako lékař, což sice nebyl plnohodnotný výkon lékařské praxe, alespoň však mohl při ošetřování vojáků částečně uplatňovat vědomosti ze studií. Děda mi vyprávěl, že nejvíce znepokojující pro něj bylo, že přestože byl přemísťován během jednoho roku na různá místa, setkával se s opakujícími se zraněními, která byla důsledkem šikany vojáků základní služby. Jako „typická“ zranění popisoval zejména protržené ušní bubínky vzniklé od úderů otevřených dlaní, a popáleniny na různých částech těla, k nimž docházelo při demonstraci postavení „mazáků“, služebně starších vojáků, „bažantům“ jakožto nováčkům. Šikana se v komunistické armádě stala neformální součástí života – mazáci si udržovali nadvládu nad nováčky právě fyzickými tresty, ponižováním a vymýšlením bizarních úkolů. Děda říkal, že vidět taková zranění nablízko není nic příjemného, ale s tím se jako lékař musel vypořádat a hlavně naplno pochopil zodpovědnost lékařského povolání. Na vojně měl pár přátel z okruhu ostatních lékařů a zdravotníků. Vojnu ukončil v roce 1980, byl rád, že to má za sebou.

Když se vrátil domů, začal pracovat jako zubní lékař. Práce ho sice bavila, ale komunistický režim mu to nijak neulehčil. Po sovětské okupaci v roce 1968 totiž emigroval dědův strýc, kterého měl děda moc rád, do Německé spolkové republiky. Děda se snažil se strýcem udržet kontakt i přesto, že byla považována za nepřátelský stát. Děda tento kontakt nepřerušil ani po varováních. Důsledkem toho byly různé obtíže od úplných drobností jako nepovolení telefonního přístroje v domácnosti po zásadnější věci ovlivňující vzdělání rodiny a okolí. Například jeho dceru (moji tetu) nechtěli přijmout do školky a tvrdili, že by mohla kazit děti dělníků a rolníků. S dalšími lékaři, kteří byli ve stejné situaci, byl posílám na obtížnější brigády s těžšími manuálními pracemi (sklizeň brambor v JZD apod.). Dalším trestem byl také zákaz vycestovat do zahraničí, a to ani do zemí, které byly tehdy považovány za spřátelené. V práci měl namísto smlouvy na dobu neurčitou, která by mu poskytovala jistotu, vždy jen krátkodobé smlouvy na dobu určitou a to jen na 2-3 měsíce. K tomu všemu mu ještě odložili bezdůvodně dvakrát termín atestace. Vysvětloval, že si připadal pořád pod dohledem a to mu vadilo.

To všechno se dělo kvůli tomu, že nechtěl vstoupit do Komunistické strany a stavěl se negativně k režimu.
Děda byl zaměstnancem v komunistickém zdravotnictví od roku 1980 až do revoluce - pak si zařídil soukromou ordinaci.