Dědovy vzpomínky na vojnu a práce u hasičů
Štěpán Poláček
18.12.2025
Příběh zachycuje vzpomínky mého dědy na jeho mládí na vojně a na práci u dobrovolného hasičského sboru. Povídá o zážitcích z vojenské autoškoly, kterou prvně absolovoval a poté v ní dělal i instruktora. Dědovo povídání ukazuje obraz tehdejších podmínek na povinném vojenském výcviku a obecně na vojně.
Když bylo dědovi dvacet, přišel mu povlávací rozkaz a musel narukovat. Vojna trvala 2 roky a podle dědy to byla "škola života". První týdny výcviku - samý pochod, rozkazy, cvičení. "Na všechno byl řád a každý zaspání bolelo," smál se děda.
Jak to chodilo na vojně? Budíček býval už o páté ráno, hned rozcvička a nástup na "buzerplac". Po snídani jsme šli na výcvik - střílet už jsem naštěstí uměl, už od 16 jsem chodil s taťkou na hony, naučil mě všechno, prvního králíka jsem ulovil krátce po šestnáctých narozeninách. Zpět k vojně, po střelbě, jsme měli pochody, někdy se zbraněmi. Odpoledne jsme mívali běhy s plnou polní. "Ono se to nezdá, ale hodinu běhat v plným mundůru není žádná sranda", směje se děda. Potom se dělaly služby nebo stráž u brány a večerka v deset byla už samozřejmostí.
Děda jako učitel ve vojenské autoškole: po výcviku se děda dostal k autoškole. Učil mladé kluky jak řídit vojenskou Tatru. "To není jak dneska, každý přejetý výmol tě vyhodil jak pytel brambor," vzpomíná. Děda měl výborný vztah k autům. Rozuměl jim jako člověku. Působil nejenom jako instruktor, ale také jako mechanik. "V opravářské garáži jsem skoro bydlel," říká.
Děda po vojně: "Po vojně jsem se dal k dobrovolným hasičům. Občas jsme někam vyjeli s Tatrovkou, ale že by jsme jezdili hasit požáry, to ne. Dělali jsme spíš veřejné akce a chodili do škol. Hasičská parta byla perfektní, s pár kamarády se stýkám do dneška."