Cesta herce Zdeňka Černína

Julie Černínová

Taťka mi osvětlil, jak se tenkrát bavil s kamarády, ale poukázal i na hrůzy tehdejší doby a řekl mi, jak se podílel na revoluci.

Když jsem se dnes ptala taťky, jestli můžu o víkendu s kamarády do klubu, tak k tomu, že mi to zakázal, ještě dodal, že když byl on mladý, tak takové věci o víkendech nedělal. Tím mě přiměl, abych se ho zeptala, co teda dělal?

Tati, když jsi byl mladý a ještě jsi studoval, nebo když jsi začínal s prací, co jsi dělal ve volném čase?
Taťka mi odpověděl:
Nebylo to příliš odlišné od toho, jak se bavíte vy dnes. Tenkrát se tomu říkalo taneční zábavy, vy tomu teď říkáte party, ale těch zábav nebylo moc. Například jsme chodili na akce, kterým se říkalo odpolední čaje. Začínaly okolo páté hodiny a končily tak v devět. Tancovali jsme a hrála nám živá kapela, která byla oproti dnešku velice dobrá.

A do jakých podniků jste chodili?
Můj oblíbený byl vojenský klub Arma.
Hrávali tam písničky, které se hrajou dodnes. Tehdy komunisti západní rockovou či pop music nepodporovali a hudebníci ji stahovali z rádia z evropskych stanic.

Měl jsi nějakou oblíbenou kapelu, jejíž písničky tam hráli?
Já měl rád Creedance Clearwater Revival.

A když jste zrovna netancovali, co jsi dělal?
Já jsem byl společně se svými kolegy takový kreativní, a tak jsme s muzikanty vymýšleli program. Já imitoval Karla Gotta a kapela mě doprovázela. Někteří si mě s ním i pletli. A to byla velká legrace.

To bylo, když už jsi pracoval, pokud se nemýlím. Ještě by mne zajímalo, jak jsi to vlastně měl se studiem. Tedy spíš jak to probíhalo, když jsi dostudoval?
Chodil jsem na školu, o které dnes sní spousta mladých studentů. Narozdíl od dneška, kdy umělecké školy chrlí tisíce herců, kteří mají málo možností v divadle a tak se musí uchylovat spíše k filmům a jiné produkci, byla naše doba v tomhle vstřícnější. Celý můj ročník odešel za prací v divadle. Já našel uplatnění v divadle v malém městečku Šumperku a později jsem se dostal do Mahenovy činohry v Brně. Já a mí kolegové jsme měli štěstí na dobré režiséry a produkci, takže se z nás stali, dle mého názoru, výborní herci.

A co jste hráli?
Museli jame hrát i to, co jsme nechtěli. Třeba sovětské hry, ale měli jsme i možnost hrát světové klasiky. Já sám jsem měl štěstí, že jsem jako první v ČSSR mohl hrát ve hře Amadeus samotného Amadea, a to ještě před Formanovým filmem.
V té době na tom bylo Brno z divadelního pohledu hodně dobře. V 70. letech třeba začínalo Divadlo Husa na provázku.

A co platy?
Platy byly nízké. Já a kolegové jsme brali 1600 Kčs měsíčně, a tak jsme si museli přivydělávat třeba dabingem či hraním pro školy.

Jak jsi to měl v té době s politikou?
Vše bylo pod tíhou KSČ, ale to pominulo po revoluci v roce osmdesát devět, kdy jsme my herci František Derfler, Břetislav Rychlík a má maličkost byli hlavními organizátory setkání na náměstí Svobody. Bylo to fascinující, když jsme ve třech zorganizovali generální stávku s desetitisícovou účastí.

A co po revoluci?
Po revoluci se všichni museli naučit řídit si svůj život sami, protože už jim nikdo neříkal, co můžou a co ne. Což se mnohým nepodařilo a skončili podstatně hůř.

A to jste potom také dělali něco zábavného?
No jasně! Například jsme se chodili dívat na své kolegy, což bylo jak zábavné, tak inspirativní.

Nakonec taťka ještě dodal:
Važ si své svobody a nikdy si ji nenech sebrat. Ale pamatuj si, že svoboda znamená také zodpovědnost. A když ti ji seberou, tak bojuj jako já.

Když mi tohle táta řekl, tak jsem ho přestala vnímat jen jako svého tátu, ale začala jsem ho vidět jako hrdinu, díky kterému teď můžu žít ve svobodném státě a můžu jít do klubu, kde legálně hraje všemožná hudba. Teda pokud mi to táta dovolí ;).