Nejdelší dovolená

Jan Varaďa

Příběh o dovolené, o které si i dnešní generace mohou nechat jenom zdát¨.

V roce 1963 jsme si já a moje další tři kamarádky řekly, že si zajedeme na dovolenou do Bulharska. Tehdy ještě v Primorsku existoval Mezinárodní tábor mládeže. Dovolená probíhala krásně a asi 4 dny před koncem této třítýdenní dovolené jsme si vyjely stopem na výlet na Slunečné pobřeží a dál po pobřeží. Večer jsme se vrátily a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo dít něco abnormálního.
 
Jenže hned ráno celý tábor obestoupila místní policie i s bulharskou armádou a nikdo nikomu nechtěl říct, co se děje. Až později večer si nás všechny zavolali do obrovské společenské místnosti a tam nám ve všech možných jazycích vysvětlovali, co se děje a pořád nám ukazovali fotku jedné mladé Němky a ptali, jestli s ní někdo nebyl ve styku. Když se pořád nikdo nehlásil, tak nám řekli, že trpí černými neštovicemi, a že pokud se to ihned nezačne léčit, tak to může i zabít. Tak se nakonec přihlásili asi 4 její kamarádi a spousta chlapů, kteří do tábora jednoznačně nepatřili. Ti, když se dozvěděli, že budou muset zůstat v karanténě, tak na kolenou prosili, aby je pustili domů, že je manželky jinak opustí.
 
Vlastně jsme se tam ani neměli zase tak špatně. Fasovali jsme pasty na zuby, mýdla, asi 3 leva na den. Mohli jsme se jít klidně dál koupat do moře, pokud jsme neměli nějaké příznaky neštovic. Snažili jsme se i poslat nějaký telegram domů, ale jediný člověk, který tam uměl latinku bohužel měl dovolenou, tak jsme se horko těžko snažili s místními domluvit a nějak přepsat do azbuky to, co jsme chtěli svým rodinám doma předat.
 
Asi po dalších třech týdnech karanténa skončila a my jsme měli už odjet zpátky domů. Ráno jsme nastoupili do autobusu, který nás měl odvézt do Burgasu na vlakové nádraží. A až na nádraží jsme se dozvěděli, že pro Čechy není připojený žádný vagón, protože se někde na Slovensku odpojil a nikdo si toho nevšiml. Tak nás zase převezli zpátky. A to se dělo asi další měsíc. Během toho jsme už museli být převezeni na jiné ubytovaní, protože tábor se na konci prázdniny boural a my bychom neměli kde být. Převezli nás proto na Slunečné pobřeží, kde jsme bydleli v takových menších domečcích pro dvě osoby.
 
Koncem září jsme už museli odjet domů, protože to byl poslední vlak, který jel z Bulharska zpět do České republiky. Jeli jsme v jednou kupé s horníky z Ostravy. Byla to příjemná cesta…do té doby, než se nějak rozkřiklo, že jsme byli v karanténě a oni si mysleli, že to bylo kvůli syfilidě. Takže jsme ještě v Bulharsku byli vyhozeni z kupé a až do Bukurešti jsme museli stát v uličce. Bez jídla, bez ničeho. Až v Bukurešti se našel nějaký zapomenutý vagón, který k nám připojili a my jsme konečně měli kde složit hlavu. Tam se nás dokonce zželelo kuchařů, kteří nás pozvali do jídelního vozu a dali nám najíst. Během cesty všichni říkali, že na rumunsko-maďarských hranicích bude obrovská celní kontrola. A proto také ten večer, kdy nás pozvali do jídelního vozu všichni chlapi vytáhli flašky, které si vezli domů a se všemi se o ně podělili. Byla by přece škoda to vylít do umyvadla. Tak jsme až do brzkých ranních hodin pomáhali zničit všechny důkazy, které by se mohli na hranicích zabavit. Jenže kontrola se nakonec samozřejmě nekonala, takže jediné, co nám po této noci zůstalo byla silná kocovina, a to tak silná, že ani kuchaři, kteří měli ráno připravovat snídani nebyli schopni pomalu ani vstát. Takže všichni řádní cestující ani nedostali v ten den snídani. Naše cesta končila v Bratislavě, odkud si už každý musel vymyslet svoji cestu domů sám.
 
Takže místo třítýdenního zájezdu do Bulharska jsme zažili asi nejdelší dovolenou svého života. A aby toho nebylo málo, já i mé kamarádky jsme dostaly od Červeného kříže peníze za to, že jsme 3 týdny pobývaly v životu nebezpečném prostředí a od cestovní kanceláře jsme dostali náhradu za ušlé zisky na platu. Což znamenalo, že tato bláznivá dovolená nás v konečném součtu vůbec nic nestála a v podstatě jsme na ní ještě vydělaly.