Nadějné dětství a mládí mého pradědy

Vypráví František Krabička.

"Narodil jsem se 18. listopadu 1914 ve Schwechatech, v domě mého dědy Johanna Vogta, v Ehren, kde bydleli moji rodiče, až do té doby, kdy otec přešel k firmě Guido
Rütgers, u níž se stal správcem továrny v Angern, kam jsme se přestěhovali do služební vilky, kde se roku 1916 narodila sestra Mimi a v roce 1920 bratr Karel. Po skončení první světové války rozhodl se otec vrátit do své vlasti, což jeho firma přivítala a pověřila ho vedením továrny v Rosicích nad Labem. Do obecné školy jsem začal chodit v Angern, ale ve druhé třídě jsem přešel na obecnou školu do Rosic. Česky jsem se naučil velmi rychle a doma se ustálil zvyk, hovořit s mamá německy, s otcem a služebnou česky.
Údobí rosické patří k nejkrásnějším. Měli jsme k dispozici pěknou vilu se zahradou, v ní altán, vodotrysk s bazénem, ve kterém jsme se často koupávali. Pak tu byl březový lesík a v něm dva sruby a "lusthaus", velká houpačka i kuželník. Na březový lesík navazoval velký písník v němž jsme si často s kamarády z vesnice hrávali. Obzvláště se pamatuji na mohutný strom v naší zahradě, který každým rokem rodil nekonečné množství výborných černých třešní – křupek. Co jsme se na jeho silných, vodorovných větvích našplhali!
Jako děti dostali jsme jednou k Vánocům velké Alšovo loutkové divadlo. To otec umístil do prázdné místnosti ve vedlejší hospodářské budově. Na podzim i v zimě se každou neděli odpoledne hrávalo divadlo, a to pro všechny děti z Rosic, které často dlouho před začátkem představení čekaly trpělivě před naší zahradou, než budou vpuštěny do "sálu". Divadlo hráli s nadšením můj otec, pan učitel Friml a jeho choť. Naše mamá se starala o nové kostýmy pro herce, loutky a o jiné rekvizity. Dodnes na tato představení vzpomíná starší generace – tenkráte to byla jediná atrakce široko daleko a výchovný i zábavný program jistě působil blahodárně na tehdejší omladinu. Daleko později, když se naši definitivně přestěhovali do Varšavy, daroval otec loutkové divadlo s celým rozsáhlým příslušenstvím, své rodné obci Svojanovu.
Když rodiče již byli ve Varšavě a já se sourozenci ještě v Rosicích, starala se o nás teta Poldi ze Schwechat. Pak postupně přešli do Varšavy bratr Karel, pak setra Mimi. Já, tenkráte kvintán reálky v Pardubicích, jsem se přestěhoval do Pardubic, do rodiny učitele Weisse. Se mnou tam byli „na bytě“ ještě také Aleš Holub, syn velkostatkáře ze Stráže pod Ralskem a syn správce hraběcího panství ze Slatiňan. U Weissů jsem zůstal půl roku a když jsem o Vánocích 1929 přijel domů do Varšavy zapsali mě rodiče na polské gymnázium E. Rontalera.
Tím začal nový úsek mého života. Na doporučení ředitele školy Rontalera vzal mi otec domácího učitele, študáka z oktávy, Jiřího Suka, potomka českého muzikanta. Do polštiny jsem se vpravil velmi rychle a během dvou měsíců jsem udělal všechny přijímací zkoušky do kvinty a stal se řádným žákem gymnázia. Studium na soukromém gymnáziu E.Rontalera ve Varšavě bylo sice drahé, ale tato škola patřila k elitním školám a vychovávala syny z „lepších kruhů“, tedy z varšavské smetánky. Varšavská léta patří k nejkrásnějším v mém životě, po stránce hmotné se nám dařilo dobře, studium mě bavilo, mimo školu jsem měl řadu zájmů. S přítelem Karolem jsme byli členy YMCA, která měla na Visle svůj veslařský klub, kde jsmezískali titul “kapitána vnitrozemských vod“ a “plavce záchranáře“. V zimě jsme pěstovali box, mým trenérem byl mistr Německa Paul Czirson. Moji rodiče si však nepřáli, abych tento sport dál provozoval a tak jsme s Karolem přešli na šerm, ve kterém jsme valně nevynikli. A tak utíkal čas, až jsme se ocitli v oktávě a v květnu 1933 se maturovalo. Jaké bylo překvapení mých rodičů, když jsem byl za zvuků fanfár vyhlášen jako druhý nejlepší maturant. Po krásných posledních prázdninách s rodiči a sourozenci, otec správně odhadl moje přednosti: výřečnost, můj optimisticko-veselý naturel, moji schopnost naučit se snadno cizím řečem a navazovat rychle známosti – proto rozhodl, že půjdu na Vysokou školu obchodní do Prahy. Jaké bylo naše zklamání, když mne rektorát odmítl přijmout, prý až po řádné nostrifikaci polské maturity. Poněvadž by to bývalo znamenalo značné zdržení, sbalili jsme kufry a rovnou do Vídně. Na zdejší Hochschule fur Welthandel, přijali mne ihned a tak jsem inskriboval směr řízení průmyslu, zde jsem nalezl dobré kamarády i přítele nejvěrnějšího – Wacka Karsze z Radomi. Zde jsem zůstal až do získání mého prvního diplomu.
A že studium znamená jenom dřinu? Když se čas správně rozdělí zbyde ho dost i na zábavu, díky bratru mé matky – strýci Franzovi, který vlastnil ve Vídni autoopravnu, opatřil jsem si malé auto “Dixi“, s červeným čalouněním, se kterým jsme s Wackem podnikali nejeden výlet.
Hned první prázdniny to byla velká cesta do Orientu, vlakem do Varny pak do Istanbulu a lodí do Athén. Za rok poté v květnu 1935 jsem opět sbalil kufry a jel do světa. Přes Benátky, Bolognu, Florencii, Řím, Neapol, Capri, Pisu, Janov do Grenoblu, kde jsem na tamní univerzitě inskriboval literaturu. Grenobl leží totiž v kraji, kde se mluví téměř čistou franštinou, je na úpatí Alp a studuje tu mnoho cizinců. Vrátil jsem se až v září a při zpáteční cestě jsem navštívil Paříž, Brusel, odskočil si do Londýna a zpět do Vídně. Skončil jsem vysokou školu v prvním možném termínu a to v listopadu 1936 se dvěma vyznamenáními z technologie a z ruštiny. V řijnu 1937 jsem se vydal do Florencie, zapsal se na ekonomii a obchod a začal studovat. Již po roce jsem složil všechny předepsané zkoušky – napsal diplomovou práci a 4.července 1938 jsem byl slavnostně promován “Ve jménu jeho Veličenstva Viktora Emanuela III., z milosti Boží a vůle národa krále Itálie a císaře Etiopie“, na doktora věd ekonomických a obchodních! Po skončeném studiu bylo třeba vážně se zamyslet nad dalším životem. Vše vypadalo růžově…Mezi tím se nad Evropou stahovaly mraky. V dubnu 1938 “začlenil“ Hitler Rakousko do III. Říše a v novinách i v rozhlase rozpoutal šílenou kampaň proti Československu s požadavkem začlenění části našeho území k Říši, což se jim také koncem roku podařilo.
1.září 1939 Hitler napadl a zničil Polsko, zvláště krutě naložil s Varšavou, která padla již 8.září. Zde bydleli rodiče i mí sourozenci o jejichž osudu jsem dlouho nic nevěděl…“