Vzpomínky na Neapol

Vladimír Machek 21:22 0 komentářů

Příběh vypráví o mé stáži v Neapoli, když se u nás zaváděly počítače. Také zde popisuji Neapol a návštěvu Pompejí.

Před padesáti lety koncem šedesátých let dvacátého století se u nás zaváděly v širším měřítku počítače. Podniky hledaly mladé lidi, kteří by chtěli v tomto oboru pracovat. Byl hlad po informacích. V té době přišla nabídka od americké firmy GENERAL ELEKTRIC, která zvala skupinu mladých techniků na stáž. Firma GE měla závody v Itálii. Tak jsem se dostal shodou okolností do Itálie.

Byla to zajímavá zkušenost a v té době uzavřených hranic jedinečná. O technických otázkách psát nechci, jsou v dnešní době dávno překonané. Jen dojmy z toho tehdejšího pobytu dosud zajímavé jsou. Poprvé jsem viděl pásovou hromadnou výrobu počítačů, stovky mladých děvčat montovaly centrální jednotky podle pokynů ze sluchátek. Před sebou každá z děvčat měla maličký diktafon, odkud dostávala příkazy, co v tom kroku má dělat. Ruce děvčat se jen kmitaly. Za zády jim procházela hbitá dívka se dvěma barely na zádech: „Coffé, tea?“ A podle přání rozlévala pohárky s pitím. Teď už jistě žádná děvčata nejsou. Jen roboti a automaty.

V jiném provozu jsme hovořili s italskými techniky a dělníky. Musím říci, že byli kvalifikovaní a velmi přátelští. Rádi s námi, i když s obtížemi, mluvili. Ale my i oni jsme se snažili porozumět. Mě se věnoval jeden technik, který sice nemluvil anglicky, ale trochu rusky. Měl ženu Rusku, kterou za války Němci nasadili na práci v Říši.

Některé provozy byly bezprašné a obsluha tam pohybovala v ochranných oblecích. My jsme to sledovali ze zasklené galerie.

Poslední část stáže jsem prožil v Neapoli, kde jsme bydleli. Do závodu v Casertě jsme jezdili autobusem. Po práci a o víkendech jsem se proplétal městem. Byl podzim a nikde žádní turisti, trochu pršelo, ale bylo teplo. Táhlo mě to dolů k přístavu. Svažitá ulice plná obchůdků. Zajímavá podívaná. Několik lahůdkářů s obrovským výběrem sýrů a uzenin. Starožitnosti. Stará dáma tam za výlohou obšívala stínidlo pokojových lamp. Obchůdek plný lastur a korálů. A svetříky a trička, která jsem do té doby neviděl. A až dole u přístavu nuzné příbytky chudiny. Ráno jsem se šel podívat na rybáře. Zklamalo mě to. V loďce měli deset beden. V nich jedinou velkou rybu. Tu si kupoval asi nějaký sluha z hotelu. Pak bedny s drobnými rybami a polovina úlovku samá mořská slizká chamraď. I to lidi kupovali. Říkal jsem si: „Měli ti rybáři dneska smůlu? Nebo už to Středozemní moře je tak vylovené, že tam pořádné ryby ani nejsou?“

Jednu sobotu jsem si vyjel vlakem do Pompejí. Není to daleko. Vlak byl v tom podzimní počasí poloprázdný. V oddíle jsem seděl u okna sám. Tak se jezdí vlakem u nás. Ne však v Itálii. Přistoupila parta dělníků, jeli někam na stavbu. Namačkali se do jednoho oddílu. Pak přistoupili ještě další a další. Všichni namačkaní na jednom místě v jinak prázdném vagóně. Mne si nevšímali. Pak se trať stočila k moři. Bouřlivé vlny se rozbíjely o skaliska. Otevřel jsem okno a fotil. Spousta kapek vletěla na partu spolucestujících. A hned se hlasitě ozvali: „Zavři to okno! Stříká sem voda.“ Ale já se nedal: „Já jsem z Československa. Takové bouřlivé moře jsem ještě neviděl.“ To je rozveselilo. Obklopili mě. Chvíli si ze mě dělali legraci. Asi z mého šedomodrého šusťáku, ve kterém jsme v té době všichni chodili. Fotil jsem dál. A pak mi začali fandit. Ukazovali mi nějaký ostrůvek. Cvak! Pak na rybářský přístav. Cvak! A pak volali: „Pozor! Šipo ameriko!“ A skutečně. Na obzoru se objevily šedé siluety vojenských lodí. Cvak! A chlapi tleskali. Poté už byla stanice Pompeje a já vystoupil. Celá parta chlapů stála u oken a mávala a volala se smíchem a kamarádsky.

Vydal jsem se pěšky k proslulému starobylému městu. Nebudu to popisovat. Jen ty nejsilnější dojmy mi zůstaly. Předně odlitky lidí v okamžiku smrti. Podařilo se odlít neobyčejné sochy lidí, kteří umírali, dusili se, snažili se vyhrát. To se mi vrylo do paměti. A pak stopy po lidech, kteří tu žili. Zkamenělé jídlo na stole. Koleje vyježděné vozy v dlažbě ulic. Okraje kašen na nádvořích obroušené nádobami s vodou. No a pak cesta domů. Zdlouhavá kontrola na hranicích v Břeclavi. Šedivý vlak, šedivé podzimní počasí.