VÝMLAT CEPEM

Emil VEIS 13:59 0 komentářů

Jak babička s dědem mlátili obilí cepem.

20. srpen – MLÁCENÍ OBILÍ CEPY
 
(Podle vzpomínek pamětníků Bedřicha VEISE nar. *14. 2. 1896, Marie VEISOVÉ nar. *2. 9. 1900, Marie NOHAVOVÉ nar. *3. 9. 1902 – sepsal E. VEIS ml. nar. 31. 3. 1956)
 
Mlácení obilí cepem jsem sám nezažil. V paměti tuto událost uchoval můj děda Bedřich a babička Marie takto:
 
         „Mlácení cepem je ruční, velmi namáhavá a zdlouhavá práce. Je k tomu třeba vynaložit hodně síly a vydat spoustu energie. Výmlat zrna se dělal skoro po celý měsíc září i říjen. Nezřídka se stalo, že klapot dřevěných cepů bylo slyšet až do Adventu. Velcí sedláci si často najímali mlatce za úplatu, domkaři si navzájem vypomáhali – po Morasecko <vopláceli>.
         Samotné mlácení probíhalo ve svižném tempu a dělo se takto. Snopy svázané povřísly přivezl hospodář koňským potahem z pole na dvůr a snopy z vozu snášel na zem. Hospodyňka pak dva, nebo tři snopy rozvázala, rozprostřela je kruhovitě na mlat tak, aby klásky směřovaly dovnitř a stébla ven. Pak se mlatci rozestavěli do kruhu s dostatečnými odstupy a pozvolna začali dřevěnými cepy oťukávat klasy. To proto, aby chytili rytmus. Přitom nahlas neustále říkali“:
 
„Raz dva tři, raz dva tři … “
 
         „Každý z mlatců pohyboval cepem krouživým pohybem. Cep se přitom musel ve vzduchu otočit, aby nedošlo k zasukování jeho koženého úvazu. V chyceném rytmu se neustále bušilo do klasů. Tím se zrno postupně uvolňovalo z klasů a propadlo na hliněnou podlahu mlatu. Po klasech se muselo mlátit jemně a s citem, aby se zrno prudkými údery nerozdrtilo. Rozdrcení také zabránil hliněný povrch mlatu. Po domlácení se sláma odhrnula a zrno se smetlo. Poté se zrno i s plevami nasypalo do fukaru, kde se za pomocí proudícího vzduchu zrno pročistilo. Plevy pak padaly jednou výsypkou a těžší hlína druhou. Výměnou sít s různou velikostí ok se zrno dalo rozdělit i do několika tříd podle velikosti a kvality. Mlátit cepem nebyla vůbec žádná hračka. Tato na pohled jednoduchá práce se musela umět. Zvláštní způsob výmlatu se věnoval žitu. To se muselo mlátit cepy tak, aby se nepomačkala stébla, poněvadž se z nich vyráběla povřísla.
         K výmlatu používáme v našem hospodářství dva dřevěné cepy. Jeden větší chlapský a druhý menší, babský. Čím míň je mlatců, tím je tempo výmlatu svižnější a také rychlejší. Nejlépe se mlátí ve třech mlatcích. Takto již léta mlátíme my. Chodí k nám na výpomoc můj bratr Jan z č. 19, nebo kmotříček Wenzel WEIS z č. 11. My jim službu oplácíme. Při mlácení si říkáme nahlas, nebo v duchu toto pořekadlo“:
 
„Raz – dva – tři, raz – dva – tři … “
 
nebo jiné pořekadlo:
 
„Jed – na – dvě, Hon – za – jde“.
 
         „Bohatí hospodáři si mlatce najímali za peníze. Pak se mohlo mlátívat i v osmi mlatcích a přitom se říká jiné pořekadlo znějící takto“:
 
„Čert – na – pat – ře, shoď – ho – brat – ře“
 
- Tolik z vyprávění dědy Bedřicha a babiček Marií.
 
*** Poznámka E. VEISE nar. 1956.
         Podobných říkanek je na více způsobů. Liší se vesnice od vesnice. Násadě cepů se říká cepiště. To je na konci osazeno kováním zakončeným okem. Jím je provlečen očepek, který spojuje cepiště s bijákem. Očepek je z vepřovice a koženými řemínky, takzvaným ouvazem, je otočně propojen s bijákem. Biják je vyroben z tvrdého dřeva.