Příběh mého dědy

Libuše Brichtová 11:45 3 komentáře

První světová válka. Zajetí na Bukovině. Smrt v zajateckém táboře.

Osud mého dědy z otcovy strany, Bedřicha Urbana, z Dobropůle u Vitic, je velmi tragický, ale ve své době nijak výjimečný.
Děda je jednou z obětí 1. světové války. Bojoval jako pěšák v Rakousko-uherské armádě na východní frontě, v Haliči a na Bukovině. Byl zajat u Bodzavan,15.8.1916 a poslán do zajateckého tábora Sipote, župa Iasi (dnešní Rumunsko).
Váleční zajatci, kteří přišli do tábora Sipot v srpnu 1916, spali pod širým nebem.Přes den pracovali na stavbě barákového tábora. Dřevo na stavbu dopravovali ze tři hodiny chůze vzdáleného lesa. K jídlu dostávali kukuřičnou kaši a šálek teplé vody. Už v zimě 1916 se v Sipote nacházelo 23.000 zajatců. Mnoho z nich zimu nepřežilo, ani můj děda.
V létě 1917 navštívila "tábor smrti Sipote" komise Mezinárodního Červeného kříže ze Ženevy a teprve po jejím zásahu se kruté podmínky v zajateckém táboře zlepšily. V září 1917 byl původní tábor, který pravděpodobně stavěl můj děda, zlikvidován a nový zajatecký tábor byl postaven na opačném konci obce Sipote.
Komise Červeného kříže zaregistrovala dědu jako zemřelého, bez udání data a příčiny úmrtí. Zprávu o smrti odeslala rodině s tím, že až se zlepší podmínky doručování, pošlou podrobnější vyrozumění.Upřesňující zpráva ale buď nepřišla nebo se nám nedochovala. Můžeme tedy jen předpokládat, že děda zemřel na některou z infekčních nemocí, které se v táboře při takovém množství zajatců a špatných podmínkách rychle šířily.
Poměry v táboře Sipote (podle evzi.cz)
V říjnu 1916 bylo do města Sipote přivezeno 4.000 válečných zajatců. Zajatci byli ubytováni ve třech dřevěných barácích bez ventilace.V každém baráku bylo namačkáno 1.200 mužů, ostatní byli nahnáni do stáje.V nevětraných barácích, zapuštěných tři metry do země, spali zajatci na holých pryčnách bez slámy bez deky.V kamnech se pro nedostatek paliva netopilo.
Řada zajatců přišla do tábora okradena rumunskými nebo ruskými vojáky. Mnozí přišli o kabát. Místo chleba dostávali zajatci placky nebo kaši z nekvalitní kukuřičné mouky a vodová polévka s hrachem nebo fazolemi byla jejich jediná strava.
Vodárenská věž nestačila pokrýt potřebu táborové kuchyně, natož hygienu.Stalo se to, co bylo nevyhnutelné. Zajatci začali hromadně umírat na úplavici, tyfus, choleru, skvrnitý tyfus, malárii a další.
Rumunské ministerstvo války se snažilo zoufalý stav zajatců utajit. V táboře izolovaném od okolního světa zatím umíraly tisíce mužů v krutých podmínkách. Tři rumunští lékaři se nemocným příliš nevěnovali, ale i tak neměli šanci situaci zvládnout. Do promrzlé země se nedalo pohřbívat, hroby neměly kříže ani žádné speciální označení.
Teprve sedmnáct měsíců po příchodu prvních zajatců přijela do Sipote první zásilka Červeného kříže s potravinami, oblečením a také 325 osobních balíčků pro zajatce z domova. Mnozí z těch, kterým byly balíčky určeny, nebyli již mezi živými.
Repatriace válečných zajatců z Rumunska po ukončení války probíhala až do roku 1920 a postarat se o ni muselo Švýcarsko, protože Rumunsko nemělo dostatek vlaků.
Můj děda patřil k těm, kdo se svého balíčku již nedočkali.Nedočkal se ani setkání se svými malými syny. Nejmladšího, mého otce, ani nepoznal. Otec se narodil v prosinci 1914. Válka jim nedala žádnou šanci !
Stačilo málo, osude, a všechno mohlo být jinak !
Děda, stejně jako mnozí jiní před ním i po něm, odjel v roce 1902 spolu s kamarády do Ameriky za prací. Pobýval v La Porte, ve státě Indiana, kde byl v roce 1904 naturalizován. Ovšem, buď se mu nedařilo tak, jak si představoval a nebo to byl možná stesk po domově, co ho přimělo k návratu.
Vrátil se, aby se v roce 1909 oženil s mou babičkou Annou. V roce 1910 se jim narodil první syn Bedřich a po čtyřech letech druhý, můj otec Jaroslav. Děda v té Americe přece nějaké peníze vydělal, protože když po svatbě dali s babičkou finance dohromady, babička si vydělala zase v Německu, tak si koupili domek se zahradou, pole a dvě kravky, se kterými pole obdělávali.
Děda byl vyučený zedník. Podle zápisu mistra zednického a předsedy Představenstva společenstva v Kouřimi na Listu výučném, se po celé tři roky mravně, věrně a poslušně choval a živnosti se dokonale vyučil,a protož jej každému panu staviteli za správného a způsobilého pomocníka svými podpisy schválili.A na ten zdobný List výučný je radost pohledět!
Úryvek z dopisu dědovi od kamaráda z Ameriky:
.....S tím domkem od toho Šplíchala to bez zahrady nekupuj. To nemá bez zahrady žádnou cenu, se zahradou ano.To raději dej víc.
Ostatně, kdybys byl zůstal v Americe, mohl jsi mít lepší.V Dakotě se otevřela rezervace. Z Chicaga tam jede 180 lidí.Mohl jsi tam jet taky a vzít si 160 acru pozemku tj. 240 korcu  (nečitelné)     ? dobré a mohl jsi za pár roků být bohatý.A v Čechách nebudeš mít nikdy nic. Nebo kdybys byl přijel sem ke mně.. Mohls dostat 45 dolarů měsíčně a práce je lehká.To máš skoro 225 korun měsíčně. To v Čechách nevyděláš ani za půl roku.Piš mi, co děláš.
Přijmi ode mne pozdrav a toho Svobodu taky pozdravuj.
(Podpis je bohužel nečitelný a ani adresa dotyčného se nedochovala.)

Ještě jedna z posledních Feldpost Karte babičce Anně před dědovým zajetím:
13/8  Draze Milovaná Máti a Dítky !
Přijměte s dědečkem srdečný pozdrav a políbení. Já také jsem zdráv a zase na jiném místě. Proto jsem Ti nemohl pořádně psát. Poštu jsme také nedostali až včera, ale já neměl nic, tak čekám, jak navečer nebo zítra snad dostanu.Jsme tu v kopcích, ale jest to obstojné. Ve vesnici ubytovaný podél řeky. Roste tu kukuřice a ovoce, tak buď bez starosti.Já na Vás vzpomínám, co asi děláte. Co "Bedouš" s Jarouškem. Kdy se podívám domů, to nevím nic určitého. Tak pracuj dle možnosti.Vím, že je to všechno těžký pro Tebe, ale jen se šetři, ať jsi zdravá a děti i dědeček.Snad se zdrávi toho konce dočkáme. Jak dostanu psaní, tak Ti hned odepíšu. Pan Procházka taky pozdravuje. Piš, co tam nového.Já vím, že se to nedá vypsat.Ještě Vás mnohokrát líbá váš tatínek a vzpomíná. Všechny zdraví.Na brzkou nashledanou s Jarouškem a Bedříškem. Váš tatínek.

S pomocí Ministerstva obrany ČR - Odbor péče o válečné hroby a Zastupitelského úřadu ČR v Bukurešti jsem získala nedávno tuto informaci:
Na území obce Sipote - župa Iasi (Jasy) fungoval během 1. světové války jeden z největších zajateckých táborů na území Rumunska. Tělesné ostatky 7.271 hrdinů ze hřbitova Sipote byly exhumovány v období 1929 - 1939 a umístěny ve společných hrobech a v kostnici na dvoře kostela Rediu ve městě Iasi(Jasy), župa Iasi.
Velmi bych si přála navštívit Sipote a Iasi s kytičkou pro dědu, s trochou hlíny z jeho zahrady a přehrát mu Dvořákovo Largo z Novosvětské.
Pro mne je to přání náročné, tak si o něm alespoň sním.
Svým způsobem je i toto psaní takový hold mému dědovi. Dědečku, nezapomněli jsme !


Komentáře
Zajímavé čtení. Můj dědeček rovněž bojoval v 1.světové, byl raněn a dík babičce přežil. Znám to pouze z vyprávění. Když zjistila, že je někde v nemocnici raněný, jela tam a dovezla ho domů, kde ho řádně vyléčili, takže nepřišel o nohu. Ano, všechny války jsou kruté a zbytečné. Kolik milionů lidských osudů je jimi poznamenáno a stále není klid, stále se bojuje a zbytečně umírá. Skončí to někdy?
3.5.2018 21:19:50

Raim Hanuš
Dobrý den
Při pátrání po mém prapradědovi jsem získal informace, že padl dne 16.8.1916 u Bodzavan, rumunské bojiště. Sloužil u landsturm Baon 81, 3 company. Chtěl jsem se Vás zeptat, zda nevíte u jaké jednotky sloužil Váš děda? A zda nemáte nějaké informace o této bitvě? Předem děkuji za odpověď. S pozdravem. Hanuš
30.6.2017 10:43:35

Libuše Münsterová
Velmi zajímavý příběh,dobře napsaný,čtivý.Zároveň však smutný,krutý osud. Tolik let uplynulo, ale zdá se mi,že se nic nemění.Kdy už konečně toto zlo a násilí skončí.Děkuji autorce,početla jsem si.
27.3.2015 15:07:20