K článku Josefa Hofmana z Horního Bezděkova

Po vystoupení, poučení, že puška  je přednější než chleba a čtyři hodiny se šlapalo v blátě a dešti, přiblížil se les a byl dán rozkaz k odpočinku. Až do rána. Druhého dne  minuli jsme za pochodu několik vesniček  již bylo  šero  a my slyšeli střelbu z pušek a kulometů. Aniž jsme tušili, že jsme v bitevním poli.

To už kousali vši. A viděli jsme první mrtvoly. Desátník mi poručil  mrtvému sejmout boty a pak liboval  jak si pomohl. Obklíčili jsme vesnici a zapálili, kdo  utíkal  byl  zastřelen. Ve dne služba v bitevní linii a v noci jsme dělali hrobaře, měl to dělat „Červený kříž“, ale tam byli schováni protekční děti, které se starali o své zdraví a radovánky. Za odpoledne pochováno 80 lidí. Dále jsme tábořili u  Visly. Na jedné straně Rusové na  druhé  Rakušané. Deset dní nebyl jsem zut. Po řádném umytí a rozřezání svetru jsem udělal nové ovinky na  nohy. Ztratil  jsem svůj pluk.

Byli jsme ohlušeni ranou a prudkým vzduchem, za námi se utabořilo těžké dělostřelectvo 8 km  za námi několik ran z těchto kolosů způsobilo  zmatek na druhém konci v ruských liniích.

Brzy jsme  se  přesvědčili o opaku z neviditelných pozic, dostali sprchu ze strojních pušek. Po dohotovení  pontonových  mostů nepřítel byl nucen vyklidit pozici, postupovali jsme několik dní, při tom postupu jsem vypil.
    
Z deníku Hoffmana, který jsem nemohla opsat. (V té době nebyly počítače.) Vše trvalo déle. Paní, která mi deník  půjčila,  trvala na okamžitém vrácení. Škoda.