ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Kolem světa

Naděžda Stejskalová 15:24 0 komentářů

Cesta z Vladivostoku do Terstu - legie.

                                                                                                             
Přes dva kontinenty, po sedmi mořích.
      V říjnu roku  1920  přistála v Terstu zaoceánská loď „ President Grant“.
Jistě neohromila někoho, kdo vyrostl u moře – pro lidi, které přivezla, to byl zdroj nekončících objevů, obdivu k důmyslu jejich stavitelů i posádce. Byli to totiž suchozemci, kteří teď po dvou létech od konce první světové války vraceli do vlasti.
        President Grant vezl z Vladivostoku poslední transport vojáků československých legii, jak se octli  na  Dálném Východě? To je velice složitá historie.  Původně to byla snaha jak dostat na západní frontu vycvičené a zkušené vojsko. Ruská fronta se rozpadla. Čechoslováci přes svoji statečnost i bojové zkušenosti nemohli na ohromné rozsáhlé Rusi proti nepříteli sami obstát. Ve Francii by byli vítanou a platnou  pomocí vyčerpaným spojencům. Cesta na západ byla uzavřena. Obrátili se proto na východ s naději, že transport bude snadný, zdržovaný jen ohromnými vzdálanostmi. Ocitli se však v samém středu vysoké politické hry. Tahali se o ně  obě strany, „Rudí“ je chtěli získat pro věc světové revoluce. „Bílý“ v nich viděli spasitele matičky Rusi proti bolševíkům. Všechny intriky vedly k tomu, že z  legii se stala samostatná moc se svoji správou  , poštou, penězi, tiskem i osvětovou službou. Pro svoji obranu museli znovu sáhnout ke zbraním které měli podle úmluvy s bolševíky odevzdat za volný průjezd. Každý z vlaků se stal  samostatnou jednotkou. Pozornost budily vlaky legionářů i výzdobou  vagonů – těplušek, v nichž se posádky doslova předháněli.
    Samo budování  na Rusi bylo obtížné. Z nejrůznějších  důvodů bylo odesílání zajatců, kteří se do legii hlásili, carskou a později prozatimní revoluční vládou zdržováno. Přesto cestu na východ nastoupil už armádní sbor. Po několika bitvách s nepřítelem, postupujícím bez odporu, se mužstvo odpoutalo a nastoupilo dlouhou cestu. Vliv propagandy z obou stran nemohl zůstat bez vlivu, ale svedl jen jednotlivce, jádro sboru zůstalo pevné.
   Cesta nebyla snadná. Nebyly lokomotivy, nebyly vagony, mnohde se museli probíjet. Někde byli jako osvoboditelé, jindy je považovali za  interventy.
Jednou z částí sboru byl pluk Pokopa Velikého. V jehož řadách sloužil muž, který bude našim hrdinou, rodák z Roudnice, po základní škole nastoupil jako praktikant u stavební firmy. Stavitel poznal mimořádné vlohy pro „stavařinu“ a chtěl ho poslat studovat na stavební školu. Mimo toho se však ocitl v nenáviděné unoformě a brzy na frotě. Hned v první bitvě  byl zajat nepřítelem. Rusy. Dlouhý čas žil trpkým životem válečného zajatce, málem zemřel na kurděle až se dosta do legii. Velitelé objevili jeho organizační schopnosti.  Stal  se  součástí administrativy  4. pluku na magistrále to nebyl  žádný teplý důlek, vedle psacího stolu stála puška a do boje chodil s ostatními. V jedné šarvátce s bolševíky byl raněn.
Penza,Sytzán, Čeljabinsk, Omsk, Krasnijarsk, Irkutsk, Čína, Charbin, Vladivostok. To byly korálky na předlouhé stužce cesty. Mezi nimi dva roky života – i smrti. Více jak čtyři sta jich leží u některých z míst bez naděje, že jejich kosti kdy spočinou v rodné zemi.
 Konečně cíl cesty Vladivostok. Vypravují se tam transporty do vlasti. Amerika poskytne lodi. O „lidskou“ stránku se postará   YMCA. Prvotní posměch nad dětinskou  akci vystřídá obdiv jejich dobrovolné činnosti. Brzy je „strýček“ jak se říká vedoucí skupině pracovníků YMCA, která zvládne stezky a potíže přeplněné lodi lépe než rozkazy velitelů.
Náš hrdina teď už desátník se stává svými zkušenostmi a organizačními schopnostmi  nepostradatelným  při sestavování a naloďování transportů. Není tedy divu, že do vlasti odplouvá poslední lodí kolem Asie, Suezem do Terstu. Pluk Prokova Velikého dostal jako posádkové město Hradec Králové. Brzy jeho „bráškové“ demobilizování  se  rozcházejí   do svých domovů.
Republika se potýká s dědictvím po c. k. monarchii. Rozvrácené a rozkradené hospodářství nelze za dva roky dát do pořádku. Náš hrdina se marně uchází o práci. Nepomáhají ani známosti otce, starosta rodné obce. Až po dvou létech republika vyhrazuje některá místa ve státní správě legionářům. S rozsáhlými organizačními schopnostmi a administračními zkušenostmi nastupuje jako berní vykonavatel exekutor. Určitě má na víc. Svoji funkci hrozící koflikty na každém kroku koná citlivě, s porozumněním  pro lidskou bídu bez střetů. Jak v Kouřimi, tak později v národnostně smíšených Prachaticích. Odtud po Mnichovu v šibeniční lhůtě musí odejít s celou rodinou, se čtyřmi malými dětmi. Nebylo toho však dost. Jako legionář byl nucen ze státní služby odejít. Rodinu živil prací svých rukou. To bylo už v Unhošti,  kde pracoval u berního úřadu do výhazovu. Dojemné je číst korespodenci „brášků“. Psali si do vysokého věku. Všichni toužili podívat se  ještě jednou v životě do míst svého mládí. Nesli v sobě Rusko. Lecos psali rusky. Aby ušetřili svoje „suprugy“ zbytečných informací a nebudili jejich zvědavost. Náš hrdina si z Ruska přivezl knihu „Něvu“ ve které často četl a nikdy ruštinu nezapoměl. V roce 1945 byl v podezření, že utekl z Ruska. Prvorozené  dceři  přivezl jméno Naděžda, byl to můj otec.
 
Foto. Poslední transport legionářů. Odjezd z Vladivostoku 24. 8. 1920.
Délka lodi 150 m, šíře  24 m, ponor 9 m, výška nad mořem  11 m, posátka  365 lidí, vezla  5.200 lidí, 200 vagonů uhlí, rychlost 12 uzlů za hodinu.

                                                                      Naďa Stejskalová - Malá