Kdo zachrání jeden život, jakoby zachránil celý svět

11:00 0 komentářů

Od poloviny roku 1944 do konce II- sv. války ukrývali manželé Rehákovi v Kubrici u Trenčína židovské děvčátko Zitu Löwenbeinovou. Rodiče Alžběta a Ignác Löwenbein přežívali jihozápadně od Trenčína v horách nad Velčicemi v bunkru, který Ignác vykopal. Když se Rehákovi Zity ujali bylo jí 3 měsíce. 11. 2. 2014 dostali Rehákovi in memoriam na návrh Zity nejvyšším vyznamenáním státu Izrael a muzea Jad vašem „Spravedlivý mezi národy.“ Vyznamenání od velvyslance Izraele na Slovensku Alexandra Ben-Zvi převzal syn Ing. Petr Rehák v Bratislavě. Žije v Praze a Zitin příběh vyprávěl při návštěvě Vlastivědného muzea ve Slaném.

29. ledna 2013 byli Petr a Marie Rehákovi vyznamenáni in memoriam nejvyšším vyznamenáním státu Izrael a muzea Jad vašem „Spravedlivý mezi národy.“ Vyznamenání se uděluje od roku 1953 lidem nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holocaustem. Vyznamenání za rodiče od velvyslance Izraele na Slovensku Alexandra Ben-Zvi převzal 11. února 2014 Ing. Petr Rehák v Bratislavě.

Následující vyprávění ukazuje, že i v tak těžkých dobách, jakými II. světová válka byla, se lidé dokázali fašismu vzepřít a postarat se o židovské spoluobčany. Příběh o ukrývání Zity Löwenbeinové Rodina Rehákových se do lesnaté obce Kubrice přistěhovala v 19. století. Kubrica je nyní městskou částí Trenčína.

Zita Löwenbeinová se narodila 19. 6. 1944. Brzy po jejím narození museli rodiče Alžběta a Ignác Löwenbeinovi, byli židovského původu, opustili domov v Trenčíně. Poprvé jim hrozila deportace v roce 1942, kdy byli zatčeni a umístěni do žilinského tábora, odkud byli Židé posíláni do koncentračních táborů. Ignác Löwenbein byl profesionálním fotbalistou, hrál za trenčínský klub, tak byli oba manželé na základě přímluvy propuštěni. Do roku 1944 žili poměrně v bezpečí. Po obsazení Slovenska Němci začal odsun židovského obyvatelstva plně v jejich režii. Do konce roku 1945 bylo deportováno 13 500 Židů. Po odchodu z Trenčína se otec snažil najít pro rodinu úkryt u přátel. Matka s malou Zitou přespávala v různých rodinách, také u Štefana Reháka z Kubrice, odtud přešly k jeho příbuznému Petrovi a jeho manželce Marii, kde se s nimi Ignác setkal.

Ukrývat rodinu s malým dítětem bylo nebezpečné. Zita onemocněla a Rehákovi slíbili, že se o ni postarají, než se rodiče pro ni vrátí. Pokud by nepřežili, Zitu adoptují a vychovají se svými syny. Rodičům se bezpečný byt nepodařilo najít. Do konce války se schovávali jihozápadně od Trenčína v horách nad Velčicemi v bunkru, který Ignác vykopal. Že je v rodině Rehákových cizí dítě se neutajilo. Když Zita musela být přijata do Trenčínské nemocnice, kryl její totožnost i personál nemocnice. K udáním však také docházelo. Kubranský rozhlas hlásil, že se v kraji ukrývá židovské dítě a varoval, že obci hrozí vypálení. V továrně si Petra Reháka zavolal vedoucí personálního oddělení se slovy: „To dítě musí pryč!“ V té době, už začínalo být jasné, že se blíží konec války a Německo válku prohraje. Po válce se rodiče pro Zitu vrátili. Loučení nebylo snadné. Chlapci Petr a Vladimír, měli Zitu rádi, starali se o ni, jako by byla jejich mladší sestřička.

Obě rodiny spolu udržovaly kontakt až do roku 1959, kdy Marie Reháková zemřela, Petr se znovu oženil a odstěhoval. Kontakt obnovili Zita a Petr v roce 2012. Po setkání s Petrem Zita požádala muzeum Jad vašem o vyznamenání pro Petra a Marii Rehákovi. Zita žije v Bratislavě, provdala se za Petra Kurze (ve válce byl ukrývaný v beckovském klášteře). Mají dceru Ivetu a syna Roberta, 2 vnučky, 3 vnuky.

Podle vyprávění ing. Petra Reháka při návštěvě Vlastivědného muzea ve Slaném zaznamenala Blažena Hrabánková.