Jeden den staré ženy

Je ráno 23. března 2018. Dnes je nějaká tma a tak dumám (změnil se čas na letní). Radiátory nehřejí. Zdravotní sestra přijde ve čtvrtek v  půl šesté, odebrat mi krev na vyšetření.  Je zde  zima  jak  to  udělám,  aby radiátory  začaly topit už v pět hodin, byly nastaveny na šest hodin  zimního času, dnes už je letní. Dá mi to strašné přemýšlení. Jdu do koupelny  divám se na kotel, co s tím. Najednou mi  bleskne hlavou vedle v pokoji  je spínač,  stačí  zmáčknout slunéčko. Za chvíli kotel zapne, je vyhráno.
Než se  ohřeje koupelna dopisuji článek o doktoru Daníčkovi a Červeném kříži. (Dotaz z města). Zda nevím, kdy byl založen Československý červený kříž v Unhošti. Našla  jsem  v  seznamu, že 1937. Nějak se mi to nezdá. Pátrám dál.
Napsali jsme. Stejskalová -  Pergl: Zdravotnictví v Unhošti. Zde jsou různé  údaje. je,  než jsme všechny údaje dali dohromady, uplynul rok.

Ještě je tu článek o dr. Daníčkovi, uvidím co dál.
 
Asi v půl sedmé jdu do koupelny. Mám zde dva  kartáče,  namydlím  a jednu nohu po druhé 60x  ve stoje namasíruji. Nyní osprchuji postupně obě ruce od lokte dolů. Už jsem je trochu zprovoznila, brní. Přejdu do podřepu ( hloubka asi jednoho schodu). To dělám pod proudem vody a nakonec střídavě teplá, studená voda. Pak namasíruji celé  tělo  ručníkem od  krku rovně až k patám, pak šikmo.

Na ručníku,  na  kterém stojím  protřu všechny prsty na nohou ( Ještě, že se mi nemotá hlava!)  Zda se mi, že hned se mi lépe chodí.
 
Sednu na válendu, namasíruji nohy ruce krémem. Natáhnu bavlněné punčochy, srovnám trochu nohy a natáhnu ortézy.
Otevřu  okno  větrám,  tak  dlouho než se nasnídám. V kuchyni uvařím půl litru  černého  hořkého čaje, 15 dkg  chleba mazaného  choceňským pomazánkový. Podle  toho  jak se cítím před nebo po  snídani  malou skleničku Šaratice.
Zavřu okno vše vložím do peřiňáku.

Dotaz z města, zda nevím, kdy byl v Unhošti založen Červený kříž. S Jiřím jsme napsali „ Zdravotnictví v Unhošti“. Má to 98 stran trvalo to  rok, než jsme to dali dohromady. Je pohodlnější zavolat mi.
Samozřejmě , že je tam je i o Červeném kříži. 

Po snídani, zavřu okno, uklidím  deku a polštářky do peřiňáku.  Jsem už ušlá a sednu na chvíli k počítači. Podívám co je nového, zda někdo nepsal. To  se rozhoduji  co uvařím. Někdy vím, někdy nevím. Velmi málo kdy, jídlo ohřívám. Obědvám vždy v 11 hodin.

Už  vím,  bude  kuřecí na paprice a rýže. Polévku mám hovězí od neděle. (Žádné rýži stále nemohu přijít na chuť). Bývala chutnější.  Obědvám v  11 hodin, umyji nádobí a jdu si na  hodinu lehnout. Nařídím budíka, abych nespala celé odpoledne. Pak budu pokračovat.

Za hodinu jsem opět schopná něco dělat. Přebírám papíry moje a po Jirkovi, nechtějí mizet.  Každý přečtu a podle  obsahu  vyhodím  nebo střádám k dalšímu zpracování.  

Pokud to není historie Unhoště, je to  historie  knihařiny a dnes to budou rody Malých. Asi nejsem  normální dělám to 14x. Je to pro moje vnoučata, přitom už i pro pravnoučata a děti mých sourozenců. Bude-li to někdy k něčemu, nevím!
 
Mých  šest  šanonů chci odkázat do  „ Národní kroniky SenSen.“
Nejsou to jen suchá data jako u stromu života. Jsou to fotografie u kterých jsou jména. Dále články o těchto lidech, nebo články které samy napsali
                                                                                             N. Stejskalová