Milá moje Rézinko – Terezko, v letošním roce máme spolu 17. narozeniny, já ovšem obrácené. Já, tvoje babča jsem byla ,jsem a budu vždy zde pro tebe jako kámoška, pokud budeš ty chtít. To, co ty jsi i já byla a o životě mnoho, mnoho věcí v té době nevěděla. A to co já, jsem, snad dá Bůh se dožiješ a budeš mít milovaná vnoučátka, jako Já, mám Vás a o svém životě jim povíš a s láskou na mamku a mne zavzpomínáš.
Začnu to v kostce a krátce bez dlouhých řečí. Psal se rok 1948 – 3 roky po konci II. Svět. války, kdy jsem spatřila světlo světa, to už dávno víš . Rostla jsem a mnoho věcí jsem vůbec nechápala. Přišel rok 1953,kdy nastala velká politická změna, president K.Gottwald umřel - byl první dělnický , když přijel z Ruska ze Stalinova pohřbu a byl tam otráven. Peníze přestaly mít hodnotu a rázem z boháčů byli chudí Měna 1:10. Komunisté lidem sebrali vše,co jim ještě po válce zbylo,protože byli u moci a na sebe však nezapomněli. Vyprávěla mi tom maminka – zrušily se body – přídělový systém to byl. I na hračky se stály fronty hlavně před Vánoci a nejen na ně. Já pamatuji fronty (pomeranče, kokos, máslo, maso, atd) , to bych ti mohla vyprávět, dobré však byly k tomu, že jsem se tam od starých babek naučila ruční práce a naslouchat lidem,už tenkrát jako dítě. Mnoho věcí jsem tenkrát nechápala a postupem doby vše si v hlavě srovnala.
Napište také svůj dopis vnoučeti! Informace zde.
V té době se psaly dějiny krví a nikdo nic nesměl a na nic neměl právo jen komunisté mohli vše.! Všechno bylo všech a nikoho, co neznárodnili po válce,to sebrali Němcům a Čechům ,zemědělcům i dědovi jeho obchod – Drogerii. živnostníci
Moji rodiče – tvoji praprarodiče byli katolíci a lidovci. Mamka vzpomínala na I. Republiku,presidenta Masaryka o tom se nesmělo mluvit, ale to až jindy. V 50.letech bylo mnoho lidí zavřeno do kriminálů a majetek jim byl znárodněn,také kněží – aby se lidem víra vymyla z mozků ( kardinál Josef Beran a Štěpán Trochta – ten mě biřmoval v Třebenicích a Irču kardinál Tomášek ve Svatovítské katedrále) To bylo nad mé chápání.
Dětství jsme měli krásné na rozdíl od vašeho dnes. Proto já ti od mala ukazuji ten náš sice chudší, ale upřímnější a veselejší svět s prožitky, zážitky,setkávání a poznávání naší krásné vlasti. Byl sice plný zákazů a příkazů,předsudků a pomluv a hlavně ,co tomu řeknou lidi. Lidé, ale k sobě měli blíž a pomáhali si bez očekávání vděčnosti. Oblečení se dědilo a přešívalo nejen v rodině. Co se nepotřebovalo se rozdalo dál. Všeho jsme si vážili, protože nic nebylo běžně ke koupi jako dnes. Pamlskem byla pro nás i kostka cukru, kterou jsme dostali za odměnu. Píši v množném čísle, protože takových jako já byla většina v Třebenicích a o okolních vesnicích nemluvě. Děti ve škole byly kolikrát jako strašáci a nikdo se jim nesmál. Učebnice a pomůcky jsme si kupovali od starších spolužáků a kdo je neměl, tak jsme jim je ve škole půjčovali. Těm hloupějším jsme my chytřejší za dohledu učitelů pomáhali,taky jsme byli v partách a proti sobě venku bojovali, ale jinak jsme si úmyslně neubližovali.
Byla to politické vůle v roce 1956 v Maďarsku byla revoluce a my jako děti, které jsme o tom nic nevěděly, chodily podepisovat petice.
Pionýrem být to byla velká čest pro každého z nás a získat „Stužku mladý budovatel“ to byla velká odměna pro nás. Učili jsme se práci doma, ve škole i v obci, za poděkování, vždyť jsme to dělali pro sebe a slova prosím a děkuji patřila do slovníku každého z nás od mala.
Přišla léta šedesátá – kolektivizace (JZD a státní statky) o prázdninách jsme chodili na žňové hlídky podél trati, aby pára nezapálila pole s obilím a na pomoc při nočních výmlatech. Maminka mi byla ve všem vzorem a v té době už byla Československá lidová republika.
Se školou jsme chodili 1x za měsíc do kina a učili se vlastenectví , Vítězný Únor, 1 Máj, 9.květen – den osvobození – kladení věnců a Slavnosti květů pod Košťálovem, velká sláva. Já jako křesťanka jsem musel stíhat vše říkat básničky v kostele P.Marii i na dalších oslavách. Každou neděli,za každého počasí jít do kostela a potom na akce společensko státní. Cvičili jsme na Spartakiádách o Masopustě byly Šibřinky, no dětství sice materiálně proti dnešku chudé, ale na zážitky a prožitky bohaté.
Když nás minul president Zápotocký a nastoupil Novotný začalo být krušno a politicky dusno. To byl největší politický útlak, kdy měli jen komunisti zelenou a já si díky mamce začala uvědomovat své místo na slunci. Ani nevím jak to přišlo již v první třídě jsem si zařídila přeřazení z B do A , kde byly všechny děti ze školy a kostela a doma jsem za to dostala od mamky výprask. Bylo rozhodnuto,máš to respektovat nic se nemá měnit. Za 9 let tato dobrá duše se chovala úplně jinak, když jsem chtěla studovat pedagogickou školu pro MŠ, tak se mnou jela na Ministerstvo školství – v té době ministr lidovec dr. Plojhar a soudružky nám řekly, ať jdu raději studovat něco jiné, že by mi to mohlo vadit.
To byla Československá socialistická republika, ve 1962 vyletěl do vesmíru Gagarin a Sovětský svaz náš vzor. Šla jsem na SPŠCH do Lovosic, kde již studoval brácha Vašek. To už jsem měla v hlavě jasno, že se musím brát o sebe ,když mám pravdu a bojovat. Ne, jako rodiče být pasivní a doma povídat, i když mamka měla odvahy hodně, to taky až jindy.
Brát se o sebe a prát mě naučili Vaškovi kamarádi, kteří mě vychovávali a učili bojovat. Dobrá škola života pro holku, jak se mi to potom hodilo. Také jsem začala čelit pomluvám a co tomu řeknou lidi.
Teroušku, vždy si ber příklad z dobrých lidí okolo sebe,jako mými vzory byl pan učitel Fr. Hora akademický malíř a učitelky češtiny Jany Kaiprová a Počinková. Ty mi dali základ do života z čehož čerpám dodnes. Uč se jazyky, za mne byla jen ruština, ale není pro mne ani dnes problém. Cesty do zahraničí byly jen pro vyvolené a v té době bohaté. Auto měl málokdo, jezdilo se na výlety autobusem nebo vlakem a chodilo se pěšky po naší krásné zemi. Byly školní besídky a akce ke všem významným oslavám, sál byl vždy nabitý , televize teprve začínala.
V roce 1962 jsme s velkou slávou dostali všechny pomůcky zadarmo a mamka to nemohla pochopit. Další rok už nic v roce 1963 začala studentská léta s tím studentské lásky. Také zjištění velkých křivd,mnoho závisti a falše nejen mezi námi studenty, ale hlavně ze strany dospělých a uhrabávání cestiček. Brala jsem se za druhé a dostala jsem hodně přes pusu, jak ve společnosti, tak od dospělých,doma sourozenců i mamky.
Kočičko moje zlatá žij a užívej si života, bez alkoholu,drog,ale s dobrými přáteli. Neboj se brát za sebe a někdy i za druhé – slabší,nemohoucí. PAMATUJ lásky a zklamání patří k životu jako chleba a sůl. MAMKA je jen jedna na světě i když má někdy kecy.
Zdravé sebevědomí a slušné chování dveře otvírá za každé doby. Važ si sama sebe a svých vlastností a pomáhej potřebným. Nečekej vděk za pomoc, ber to jako sebeuspokojení a posun dopředu. Vrátí se ti to,až budeš nejmíň čekat a moc to potřebovat.
Kamarád není ten,co tě chválí a pochlebuje, ale ten,kdo ti v dané situaci poddá pomocnou ruku.
Ve společnosti se angažuj pro druhé,když jsi přesvědčena, že to pomůže i tobě. Boj s blbcem je velmi těžký a špatný,ale žádný strom neroste do nebe. Když ti ublíží,neubližuj zpátky, ono se mu to vrátí a nikdy nikoho neproklínej ať v soukromí či zaměstnání.
Mamka to někdy neumí projevit,ale vždy to myslí dobře a za své dítě by dýchala to přináší mateřství, to časem poznáš a miminko, třeba nechtěné měj vždy ráda,je to kus tebe. Třeba bude zlobit, ono časem vše pozná i svoje chyby a ví, kde ta máma je, která ho vše naučila a za to poděkuje.
To jsem ti chtěla říci dítě moje milé, jsi mi víc dcerou než vnučkou a přála bych ti spokojený život se svým budoucím partnerem,jako byl děda Milan a potom Pepík. Oběma vděčím za krásné prožitky v životě,podporu a porozumění. Byli to parťáci do nepohody, i když někdy ………., díky nim jsem mohla uskutečňovat své myšlenky a plány a neměla jsem potřebu hledat jinou náruč.
MÁM TĚ MOOOOC ráda a až budeš tyto řádky číst zamysli se a vzpomeň na mne. Toho hezkého v životě je málo , špatného daleko více . Najdi si svoje místo na slunci jako tvoje babča Vilma