Být pamětníkem - 1935-1938.

 Být pamětníkem  - 1935-1938.
 
  Je to fraška, být  pamětníkem .  Po těch sedmdesáti létech, kdy člověk je schopen  si vybavit  události, je až s podivem , čteš-li, co si to vlastně prožíval. Nad to  od lidí , kteří v těch dobách byli ještě dlouho na  houbách.
 
 Zvláště je zážitek číst o době, která se  vryla do paměti lidí kteří jí prožili. To o době  roku  1933, kdy šílený  tajtrlík v nás budil veselost svým poskakováním nepřiměřenými gesty a ještě nepřiměřenými slovy.  Malokdo  uvěřil jeho slibům a výhrůžkám z tribuny hnědého „sletu „ v Norinberku. Jak jsme se – jak se svět mýlil…
 
Dějství první: Je mi okolo deseti. S Němci já i moji vrstevníci máme zkušenosti  jen z „handlu“ na které  rodiče obou národností si o prázdninách nebo na celý rok si vyměňovali své ratolesti, aby  se přiučili  jazyk toho druhého. Přijel žovialní  pán a přivezl kluka,  nepromluvil,  nikdo by ho nepoznal,  že je od nás ze vsi. Jmenoval se Ernest., říkali jsme mu Arnošt. Po celé prázdniny se od nás nehnul, kopal s námi jak fotbal – nebo na strništi myši. Naučili jsme ho obvyklým  surovým způsobem plavat. Když si pan Bäcker,   Arnošta odvážel domů  lecos, jak veliký podíl měla na tom čeština  - nevím.
 
U plynulo deset let.  Jednoho dne přišel k  tátovi  mladý muž a tvrdil, že je Arnošt Bäcker. Táta ho uvítal a pozval, aby  zůstal jak se mu zlíbí. Bylo dost podivných věcí.  Arnošt mluvil  velice slušnou češtinou, kterou se u nás  ovšem nenaučil.. Byl druhý rok války – rostenci  Arnošta byli v uniformně a někteří v zemi. S tátou  zapřádal hovory , zajímalo ho kde co. Jeho pobyt skončil tak rychle jak začal.. Táta začal mít podezření, trochu jiného druhu, než začal.. Našel totiž v zavazadle Arnošta lup, který pocházel  z areálu tátovi trafiky. Ani se moc nebránil a vypadl, aby už nikdy  nezavadil o náš práh.
 
 Druhý obraz:  Je mi o něco málo víc, než prve. Stojím na kopci krásné krajiny, nedaleko  Nejtku. Právě kvetou lesy a mraky jejich pylu táhnou jak mediální aura krajem. Krása kraje nevyváží jeho bídu.  Byla tam malá speciální huť, teď je zavřena. Chlapi dostanou občas práci v lese, ženy snesly s půdy  polštářek  po babách a vydělávají víc než jejich muži. Dohromady je to tak na neumření. Co
Všechno nejedí! Ze stodeseti čísel je tu deset  hospod  jako vzpomínka na lepší časy. Bídná  polička  pomáhají přežít. Žně jsou tu až na konci srpna, úrodu odnese rodina bez potíží na zádech.
 Není divu, že tu mají sociální demokraté naprostou většinu. Bída radikalizuje a to sem ještě nedorazili komunisté! Nedorazili a už nedorazí. Elita městečka a okolí, učitelé, úředníci  státních /!/ úřadů německé národnosti. Faktor opatřující ženám přízi k paličkování, největší hyena, okrádající nestydatě chudáky, lesníci Nosticovského panství – ti všichni podléhají henleinovské propagandě a činí se jak mohou. Poznávám to  na  vlastní  zkušenosti. Kamarádi Max Viehwag, Rudi Baum, Erich, Karl a ostatní se kterými jsem ještě v loni hrál fotbal na místním  Turnplace, se teď tváří rozpačitě, trochu se stydí za koženky s padacím mostem a vyšívanými kšandami/ vím ale tomu nelze říkat šle.!/. Bílé punčochy mají dokazovat jejich příslušnost k mládeži, kterou teď  vede  mladý učitel je to snoubenec  mladší dcery pana řidicího Kliera Frýdy. Pan řídicí spíše rakušák starého střihu nad tím kroutí hlavou a svěřuje se mému strýci, který je zde velitelem četnické stanice se svými obavami  z  Henleiny a z konců které nechce anin domyslet. J e mu v republice dobře a netají se tím. Má slíbenou novou školní budovu, letos otevřeli tu v Třebuzi a teď je na řadě v městečku on. Nedočkal se.
 
Obraz  třetí: Je už pěkných pár let po válce. Projíždím krajem, kde jsem prožil několik neděl . Zajíždím do strmého kopce do mého městečka. Nepoznávám nic. Polovina domů zmizela, také škola a četnická stanice.. Na náměstí je obchod, který v těch místech býval, Ve dveřích stojí muž, kterého přece znám! Vždyť je to manžel Míny, dcery původního majitele  obchodu. Kupodivu- i on mne poznává a tak končím u kávy v „salonu“ u nich. Vzpomínáme. Mína mluví velmi dobře česky. Je zaměstnána dole ve Favoritu, kde je rekreační středisko houslařů z Kraslic. Moji dávní kamarádi zůstali téměř do jednoho v Rusku. Pluk ve kterém sloužili byl nasazován do nejtěžších bojů. Staří velmi rychle poznali, že republika byla ráj, proti tomu, co nastalo po Mnichovu. Občas se tu objeví Frýda, také válečná vdova, udržuje prý hrob rodičů – načerno bez dokladů, není prý žádný problén dostat se sem  z NDR. O  jedné rodině mohu naopak podat já. Je to rodina  strážmistra, jeho ženy , kované Němky a jejich dcery  mého stáří Jindřišce –Jetty. Odolal nabídkám, aby zůstal a vstoupil mezi policisty ze Schustzpolizei. Odešel a nastoupil službu blízko Prahy. Jetty vystudovala učitelský ústav a teď učí české děti češtině! Ona kterou jsem marně  mořil s výslovností českého  -ř!
 
Obras  čtvrtý: Bylli celý ten kráj krásný, usedlost, kam jsme s tetou chodili pro mléko – to byl ráj na zemi. Bohužel jen na pohled. Mléko jak smetana , nic jiného se tady nedalo pěstovat, nemělo odbyt. Výsledek?  Hospodář třicátník, strhaný dřinou a špatnou výživou, vzhledem stařec. Čtyři děti , bosé, špatně oblečené, jejich matka se stopami  prchavé krásy se strumou  z místní vody, celkový obraz bídy. Nejdecká  mlékárna odmítla jezdit do samoty – ať vám republika udělá pořádnou cestu, vzkázali úředníci státní mlékárny.. A tak teta mobilizovala  houf známých  a starala se o jediným odbyt. Však jí také rodina má  téměř za světici. Nevadí to ovšem, aby ve svatém koutě pod  panenkou Marii a Kristem  laciných reprodukcích nebyl  v barvách vyvedený Henlein! Hospodář byl také  jedním z prvních kteří  s Freikorpsem  chodili nejprve  pro rozumy přes  hranici, potom pro zbraně. Kdo tu bídu neznal nemohl  se příliš divit, že takoví  lidé  šli za sliby  bez rozmýšlení.
Je z toho  možno vyvodit  nějaký závěr,  nejen jeden. Ale přeci jak snadné je  ovládnou  lidi chytře vymyšlenou propagandou. Jak snadné využít  lidské bídy k politickým čachrům. Jak snadné je , zastrašit lidi, aby se neodvážili  projevit zdravý rozum.
Je to  však omluva za důsledky  takových celkem  drobných  příčin, když vedou k tak obrovskému  neštěstí miliónu lidí?
                                                                                                                                 Ing. Jiří Pergl