Ing.Jiří Pergl

Pergl Jiří Ing. 27.5. 1925 Praha  + 22.2.2015 Praha
 
Absolvent  ČVTU fakulta strojní, letecká specializace.
1954 – 1969 Motorlet (Walter) Praha, Jinonice, letadlové motory.
1970 – 1985  natěrač, důchodce.
 Čím vším  jsem byl (a jsem) tím jsem byl rád (a že toho bylo).
Bydliště do roku 2000 Litovice - Hostivice, nakonec, Unhošť do 22. 2. 2015.
     Kdyby  mi byl někdo řekl  před  šedesáti léty, že k stáru  najdu  zalíbení v historii byl bych si  myslel, že se minul rozumem.   Měl  sem tehdy naprosto přesnou představu,  co chci a budu dělat. Neříkal  jsem nikdy - protože jsem nikdy nad něčím takovým nepřemýšlel.
    Kdyby mě byl někdo řekl, že dokonce  budu  prožívat velké nápětí, radost z provedených prací. Vzrušení v odhalovaných souvislostí a uspokojení z toho asi takové  jako  z  moji  původní  procese – to už bych  ho  vůbec nebral vážně.
 
Přišly doby, které způsobily naprosté zhroucení mých původních plánů. O to horší, že se  mi  z  nich  podařilo  poměrně dost uskutečnit. V nastálé  prázdnotě  jsem  se  jako  příslovečného stébla chytil – historie.
     Můj zájem se dotýkal několika okruhů. Vždy to byla historie mého bydliště a jeho okolí. Jako u každého amatéra byly moje možnosti omezené. Nezbylo než paběrkovat v  dílech „velkých“ historiků v  dostupné  literatuře, v  regestrech, dokonce rejstříky  starých i novějších historických děl  někdy poskytly svými rozpory, okrajovými poznatky, které autoři dále  nesledovali atd.
     Zajímavá náhrada rozšířila okruh mých zájmů. Abychom se došli podívat, co se stalo s posledním úsekem poutní  cesty do  kláštera v Hájku. Věděli jsme, že Františkámi dostali klášter od armády zpět a že se snaží dát ho do pořádku. Dostali jsme grand na odnovení cesty do Hájku. Tuto trnitou cestu na obnovu cesty jsem nastoupil  já  dokončil a trpěl. Kolem cesty bylo vysázeno 120 lip. Ne, moji vinou jsem zaplatil  lipky až po Novém roce. Finanční odbor. I když jsem je od léta upozorňoval,  že mám lípy zaplatit do konce roku 1999. Poslali peníze až  29.12. 1999 spořitelna měla už v té době zavřeno. Proto jsem je vyplatil až v roce 2000.
To jsem nevěděl, že to bylo špatně. Tím mi vznikl dluh u státu po čtrvt roce asi na 500 tisíc. Skoro půl roku jsem se trápil  jak to dopadne. Lípky vesele rostly dále a mně byl konečně dluh odpuštěn.  Dluh  který jsem nezavinil..
 
 Z dopisu ze dne 26.6.1996.
Vzdycky jsem tvrdil, že nežiji, ale že mi přicházívají příhody. Tak i tentokrát. Roky se chystám obrátit na archiv v Kladně. Udělal jsem první  krok  a vypravil se do Unhoště. Navštívil jsem knihovnu a muzeum. Vedoucí knihovny paní Horská mi sdělila, že vedoucí muzea není Unhošťák. Předhled o Unhošti má paní Stejskalová. Asi jí paní Horská o  mně  řekla a  druhý den se mi ozval  sytý  hlas, ( byla před operací hlasivky) že budu-li chtít, abych jí navštívil.  Nepamatoval  jsem si  kdy se z nemocnice vrátí.
Jednoho dne u mne zazvonily dvě dámy. Byla to paní Stejskalová a její sestra bydlící v Hostivici. Probrali jsme živé mrtvé a domluvili  se, že do Unhoště přijedu.
Tak jsem tedy dojel do Unhoště a byl jsem vyvalen či stal jsem se vyvaleným? Nebral, jsem paní Stejskalovou vážně.  Ouha!
Kolik společných nápadů se vylíhlo v hlavách dvou amatérů úplně nezávisle na sobě.
                                                                                                                                               Jiří Pergl
 
Naďa:
 Jiří mne v dopise upozornil (nevím proč), že už nějakého bližšího vstahu není schopen.  Odepsala  jsem mu, že mne to ani nenapadlo, že si to špatně vyložil.  Čas  plynul  historie nás dále zbližovala. Pomahala jsem mu na obnovení cesty do kláštera  Hájek.. Seznámila  s moji  dobrou přítelkyni Dr.Veverkovou  v archivu v Kladně.
 
Až jednou mu ujel poslední autobus do Hostivice. Pak jsme se střídávali v bydlení.  V  té  době  ještě  pořádal  „Symposia u rybníků“  v  Litovické  tvrzy ,výstavy malířů kteří každým rokem zde malovali. Předcházelo tomu: úklid tvrze, opatřit dřevo na schody. Pan Kukačka, svým autem bez nějakých nároků vše přivezl – odvezl a vydatně pomáhal. Bez jeho  pomoci    to  nebylo k zvádnutí.
Město  Hostivice  nikdy nepomáhalo. K obnovení cesty se mu vysmáli,  že je  škoda peněz. Když už jim nic nezbývalo, přispěli tenkrát nejnižší částkou.
 Nejvíce mu ublížili,  když rozšili  kroniku, kterou psal a různě jí přepsali. Opět se v nich probudili soudruzi. ( Za soudruhu se muselo předem dávat vše schválit, co se do kroniky napíše).
Tím pádem se po  roce 2000 odstěhoval  do Unhoště. Veškerou práci pro veřejnost přenesl  do unhoštského muzea.
Těsně před pětaosmdesátkou mu vypověděla pravá noha služby. Jeho dcera mu vyjednávala domov pro přestárné-Vůbec jsem neváhala a vzala ho k sobě domů. Nebylo to lehké, mám v obou kolenou endoprotézi.
Přání dožít se  90 let, se mu však nesplnilo,  chyběly tři měsíce! Bohužel.
                                                                                                                                                        nsm