Dopis z roku 1997

                                                                                                                         Hostivice 9. února 1997.
Vážená paní,

   Doufám, že až přečtete toto psaní, budo moci napsat opět přítelkyně. Kdybyste věděla jak se moc stydím za to, že jsem porušil slovo a neozval se. Čím dál tím více jsem odkládal telefonát nebo psaní, až se z toho věřte – nevěřte  stala noční můra. Není možné to omluvit, jen odpustit, o což Vás snažně žádám. Jen pro vysvětlení mojí situace: 15. února  se sejde valná hromada spolku Hostivít, kterou nemohu a nesmím nechat vybouchnout, proto je to moje dítě. Znamená to napsat skoro třicet osobních dopisů přátelům a známým, o kterých jsem přesvěčen, že by byli dobrými členy spolku dělali v něm. Hromadu času zabralo přemýšlení, porady a vyjednávání o funkci předsedy. Znáte jistě sama, jak se lidi do  takových  funkcí hrnou. Stejně máme jenom příslib a to od člověka, s kterým  mnohdy  nemohu najít společnou řeč, možná, že je to  právě dobře, alespoň bude veselo. Dnes dám na poštu  pozvánky a začnu připravovat program schůze, navrh  kandidátky, úvodní řeč, papírky pro volbu, scénař pro návrhovou komisi, proto že návrh z pléna nelze očekávat. Protože další z tříčleného prozatimního výboru běhá někde po Africe, druhý má nepravidelní služby, kurs angličtiny a na krku komisi životního prostředí. Věřte, že si po sobotě oddechnu a nebo možná oběsím.

   Nechci  Vás  zatěžovat svými problémy, ale ani moje rodinné poměry se nevyvíjely moc dobře. Zeď má nové telefonní číslo, ale je mi tak říkajíc na draka, protožre jsme se chytli a já si umínil, že do jeho kanceláře nevstoupím, nevyzveli mne k tomu sám. Je smutný fakt, že přihlížím pomalému rozpadu manželství už moji druhé dcery. Ať si proboha dělají co chtějí, ale odnese to  nejvíc vnuk Martin, vyjímečně nadané dítě  zvláště v matematice. Jitka není od máminy smrti, na níž si přičítá část viny, docela v pořádku, dosud se léčí a já se obávám, že není schopná soustavné práce. Tak mi nezbývá, než přemýšlet, co si počnu, jest-li  s ní zůstanu sám. Moc radostné vyhlídky to nejsou, ale můj děda, bývalý řezník, šel v mých létech poprvé v životě do zaměstnání, takže zase tak hrozné to není.

Konečně moje zdraví  jest-li jsem ve Vás vzbudil zdání hypochondra, tak je mi to líto. Vždycky a dosud jsem měl spíše snahu svoje neduhy zatajovat a moc si nestěžovat. Bylo by to  vidět na mých zdravotníckých záznamech, kdyby nebyly rozsety po celé republice i v zahraničí (Slovensko).Určitě jsem pány doktory- lékaře moc  neobtěžoval a zvovna minulý týden  mě sepsul náš doktor, že nechodím na pravidelně na kontroly se srdíčkem. Napsal mi léků, že toho byla plná čepice, takže mne kvůli bodům léčí i na to, nač jsem si  v životě  nestěžoval. Nemění to nic na rozhodnutí, začít soustavně s akcemi na zlepšení zraku, sluchu i toho pánského neduhu, ostatně na tom rozhodnutí máte lví podíl Vy. Aby se to nepletlo,mladí mají chřipku jako hrom a já začínám pozorovat mírné příznaky a polykám aspiriny a zapijím to čajem s cirtonem, slazený medem. A pak, že nejsem hypochondr!

  Napsal-li jsem na začátku, že moje odmlčení pro mne byla noční můra, bylo to doslova. Moc jsem přemýšlel o našem, vztahu. Věřte, že Váš dopis kde píšete, že jsem si jej špatně vyložil, co jste napsala před tím, byl zcela zbytečný. Nic jsem si nevykládal, oceňuji, že jsem našel člověka stejných zájmů a ozvala-li se pochybnost, zda to nepovede k omezení času pro tolik mých zájmů, ozvala se jen velice slabě. Nezvyknu si už na nějaký bližší vztah, ale věřte  že Vaše přátelství je pro mne cenné.  Ostatně , budete-li o to stát, až ústně po  15.únoru 1997.
O porozumění a odpuštění prosí                                    Podpis ručně.        Pergl
 
Dopsat
 
Jak to vše dopadlo. Bylo nám tenkrát 73 let. Po léch jsem jej přihlásila ke mně do Unhoště. V 85 mu vypověděla službu pravá noha. Po třech měsících v nemocnici mu dcera vyjednávala domov důchodců. Vůbec jsem nezaváhala a vzala  ho domů. Neuvědomovala jsem si jaká je to zátěž  na kolena po endoprotézách. Mrzí, mně , že měsíc před smrtí kdy už jsem trpěla bolestí i v noci a dala jej do nemocnice. Slyšela na skypu, kdy se ptá zda se dožije 90 a paní doktorka mu říká  když Vám léčíme jedno zhorší se druhé.
                                             Duben 2015 Naďa nsm. -
 vvv