Vzpomínky mé prababičky na spiritismus v Podkrkonoší

Hedvika Poláková, rozená Jůnová, se narodila 22. dubna 1911 v Držkově do početné rodiny Jůnových. Její rané dětství výrazně poznamenala tragédie, která rodinu zasáhla hned na začátku první světové války. V roce 1914, když jí byly pouhé tři roky, přišla o otce. Ten sloužil na italské frontě, kde spáchal sebevraždu. Hedvika tak vyrůstala jako jedna ze sedmi sourozenců v rodině bez otce, což pro její matku znamenalo velmi těžkou životní situaci.

Důležitou součástí jejího života byla víra. Hlásila se k Církvi československé husitské a už v dětství měla podle svých vzpomínek několik zjevení Panny Marie. Tyto zážitky ji postupně přivedly ke spiritualismu. Scházela se s lidmi, kteří věřili v možnost komunikace s duchovním světem, a postupně se sama stala médiem. Vzpomínala na chvíle, kdy při seancích upadala do zvláštního stavu a pomocí tzv. medijních kreseb zachycovala obrazy, postavy nebo krajiny, které spatřovala. Postupem času ji však tyto zkušenosti začaly psychicky vyčerpávat. Mívala pocity úzkosti, neklidu a stále častěji cítila, že život mezi světem živých a mrtvých narušuje její každodenní život. Zároveň její náboženské vyznání tyto seance zakazovalo, a proto se nakonec rozhodla se spiritualismem skončit. V dospělosti už žádná další zjevení nezažila a o svých zkušenostech mluvila jen zřídka. Přesto pro ni toto období představovalo důležitou část života, jelikož oblast Podkrkonoší byla obecně spiritualismem proslulá a nebylo zde tehdy tak neobvyklé setkat se s médii nebo spiritistickými seancemi jako dnes.

Později, na počátku 30. let, se provdala za Jaroslava Poláka a přestěhovala se do společného domu v Jílové u Držkova. Během války se jim narodilo jediné dítě, syn Jaroslav. Držkov byl tehdy poslední českou obcí na hranici Sudet, a tak sem po Mnichovu přicházelo mnoho lidí hledat útočiště. Také u Polákových bydlela rodina odsunutá ze Sudet. Hedvika později vzpomínala, že byl dům neustále přeplněný a každodenní život v něm nebyl vůbec jednoduchý.

Nedaleko, ve Vlastiboři, působila za války partyzánská skupina, kterou dnes připomíná místní pomník. Podle Hedvičiných vzpomínek však tato skupina často způsobovala více škody na majetku obyčejných lidí než skutečný odboj proti okupantům.

Vzpomínala také na konec 2. světové války, kdy se začali vracet z fronty místní Němci. Ti byli v Držkově kontrolováni, a pokud se ukázalo, že šlo o příslušníky SS, byli posíláni právě do Vlastiboře, kde je partyzáni popravovali.