Divadelní zájezd do Rakouska

Příběh začíná v červnu 1987, když můj děda pracoval v tehdy slavném divadle Satirické divadlo Večerní Brno jako osvětlovač. Divadlu se naskytla v té době neobvyklá příležitost odehrát několik představení pro českou menšinu žijící v sousedním Rakousku. Z dnešního pohledu jde o samozřejmost, ale dostat se tenkrát ze socialistického Československa za tzv. železnou oponu bylo téměř nemožné. Zahraniční zájezd byl naplánován na dva dny s tím, že první den dopoledne se odehraje pohádka pro děti Rumcajs a poté večer slavná divadelní hra Jana Wericha Balada z hadrů. Druhý den večer byla naplánována ještě repríza této Werichovy hry a po jejím konci měl následovat odjezd domů. Po oznámení této skvělé novinky zavládlo v divadelním souboru nadšení a všichni se velmi těšili, jak alespoň nakrátko nakouknou do svobodného světa a nakoupí pro své rodiny a známé výrobky západního světa, které byly v socialistickém Československu dostupné možná jen z Tuzexu.

Konečně nastal ten očekávaný den. Byly 4 hodiny ráno a skupina 20 lidí složená z herců, techniků, včetně mého dědy, a ostatních zaměstnanců divadla se nadšeně vydala na cestu. Netrvalo dlouho a zájezdový autobus dorazil na státní hranici v Mikulově. Každým metrem, jak se autobus přibližoval k hlídce celníků, nervozita účastníků zájezdu stoupala. Ve voze zavládlo ticho a každý si křečovitě svíral svůj cestovní pas v ruce. Na pokyn příslušníka řidič autobusu zastavil. Otevřeli se přední dveře a do vozu vstoupil celník, který všechny vyzval, aby se se svými zavazadly okamžitě odebrali do blízké budovy k provedení osobní prohlídky. Každému ze členů divadla byli důkladně prohledávány kufry, batohy, tašky a jiná osobní zavazadla. Netrvalo dlouho a příslušníkům celní správy se podařilo nalézt šilinky ukryté na nejrůznějších místech. Tenkrát totiž mohl mít člověk u sebe jen malé množství cizí měny, a proto se všemožně peníze přes hranice pašovaly. Děda vzpomínal jak například paní garderobiérka měla valuty ukryté v klubíčku vlny nebo jedné z hereček byly valuty nalezeny vlepené v gumové podrážce pantoflí. Na dědu si však nepřišli, protože ten své šilinky důmyslně uschoval pod zašroubované žárovky divadelních reflektorů, které ale kontrola nenašla. Nalezené valuty u jeho kolegů celníky neuspokojily a všem členům divadla bylo oznámeno, že proběhne ještě důkladná osobní prohlídka. Každý byl proto odveden do zvláštní místnosti a tam jim bylo nařízeno, aby se svlékli do naha. Příslušník si nasadil gumové rukavice a zahájil velmi detailní osobní prohlídku, a to i na těch nejintimnějších místech. Tento zážitek byl pro všechny značně ponižující a traumatizující, zvláště však pro ženy. Po dlouhých 2 hodinách trápení při celní kontrole mohli nakonec překvapivě pokračovat dále do Vídně.

Po přijetí do hlavního města Rakouska byli ubytováni v laciném internátu, ale jelikož byli ještě v šoku po zážitku na hraničním přechodu v Mikulově, tak je tato „maličkost“ vůbec netrápila. Den uběhl jako voda a obě divadelní hry byly s úspěchem odehrány. Konečně se děda mohl se svým kolegou vydat do nočního centra Vídně. Podle jeho slov tehdy vůbec nespali a až do rána putovali po metropoli Rakouska. Nakupovat v noci nebylo již možné, tak alespoň pořizovali fotografie nablýskaných výloh obchodů, tak rozdílných jako v tehdejším socialistickém Československu. Jak začalo slunce stoupat nad obzor, tak se děda se svým kolegou vydal na nákupy na známé náměstí Mexikoplatz, kde již stánkaři chystali své prodejny. Děda zde tehdy nakoupil mnoho nejrůznějších dárků pro celou rodinu, jako například čokolády, bonbony, prací prášek, videohry či oblečení. Unaveni se s kolegou vrátili na ubytovnu, aby si odložili všechny nakoupené dary a poté se vydali zpět do divadla, kde odehráli poslední hru pro české diváky. Po skončení představení se celý divadelní tým vydal na cestu zpět domů do socialistického Československa.

Divadelní autobus napěchovaný nakoupenými dary dorazil na hraniční přechod. Rakouští celníci situaci příliš nezdržovali a autobus propustili pro své české kolegy. Řidič autobusu otevřel přední dveře, do kterých nastoupili dva příslušníci celní správy. Jeden z nich se osazenstva autobusu zeptal: „Převáží tady někdo něco k proclení?“ Ticho, které zavládlo ve voze se dalo krájet. Přidal se druhý celník: „Kolega se vás tady na něco ptá!“ V tu chvíli vstal jeden z herců známý spíše jako introvert a velký kliďas a na celníky začal křičet: „Sakra, tak vy jste nás tady včera vysvlíkli do naha, valuty jste hledali i v našich zadnicích a teď se nás ptáte, jestli něco vezeme? A za co bysme to asi tak koupili?“ Celníci jako opaření se otočili, vystoupili ze dveří a nařídíli pasažerům autobusu, aby si počkali. Asi po půl hodině se jeden z nich vrátil a stroze jen oznámil: „Jeďte!!!“

Zbytek cesty již probíhal ve velmi příjemné náladě a všichni se již těšili až rozradostní své rodiny nakoupenými dárky ze západu. Děda vzpomínal, jak byl překvapen, když přijel domů a viděl, že babička při příležitosti jeho návratu pozvala téměř celou rodinu, která přijela až z Kolína. Můj táta, kterému bylo tehdy 9 let, a jeho mladší brácha měli dovoleno ponocovat a počkat na příjezd dědy z Rakouska. Nakonec se všichni dočkali. Zašramotili klíče ve dveřích, děda vstoupil do bytu a na kuchyňský stůl položil kufr, ze kterého začal postupně vytahovat dárky a rozdávat je jednotlivým členům rodiny. Do „sametové revoluce“ tehdy zbývaly už jen 2 roky.