Vyrůstání v komunistickém režimu

Moje maminka jako jeden z mála dospělých co znám na období okupace sovětským svazem vzpomíná jen a pouze v dobrém. Milovala pocit jistoty, milovala to, že věděla, že její rodiče budou ve tři hodiny odpoledne doma a budou na sebe mít neustále čas, včetně víkendů a milovala se účastnit všelijakých akcí a být součástí sportovních spolků- už jako malá docházela má maminka do Jiskřiček, a později do Pionýra.

Nejhezčí vzpomínky má ale prý na Spartakiádu, kdy každá škola nacvičovala určitý prvek a pak se všichni sešli v Praze. Doteď vzpomíná na u atmosféru, na synchronizaci a mohutnost lidí jako celku.

Její oblíbený svátek byl první Máj, milovala vyvěšování vlajek, maminka s rodiči prý vždy jezdili do vedlejšího města na různé společenské akce, koncerty a průvod. Prý to společností bylo vnímáno převážně jako tlačená a nucená akce, ale ona na to prý nikdy nezapomene. Pravděpodobně je její pohled na věc ovlivněn faktem, že byla dítě, a jelikož naše rodina neměla se státem žádné problémy, nikdy to pro ně v režimu nebylo nějak obtížné.


Maminčin pohled na vyrůstání za totality je, dovolím si říct, poněkud kontroverzní, ale vždy milovala jistotu, stabilitu a jednotu a myslí si, že to bylo tenkrát lepší jak náš nyní demokratický stát.
Nikdy jí nevadilo omezení co se týče vycestování do zahraničí- má rodina o povolení nikdy ani nežádala, jelikož bratr mé babičky emigroval do Velké Británie a tak se prarodiče o vycestování ani nepokoušeli. Ostatní rodiny často jezdili do Maďarska, má maminka s rodiči a sourozenci jezdili do nyní slovenského Mederu a do Jeseníků. Mamku prý bavilo navštěvovat dokola ta samá místa. K moři se poprvé podívala v šestnácti letech se svou třídou při studiu na střední škole a i když se po revoluci podívala do spousty Evropských zemí, Spojených Států i Afriky, zjistila prý, že je nejlépe přeci jen doma, že se máme dobře, máme jistotu a stabilitu, a že tu je šťastná.