Dovolená a celní kontrola za totality

Anna Zemanová

Příběh dovolené mého tatínka v 84. nebyl jen tak ledajaký obyčejný výlet. Vlastně, co se mohlo pokazit, to se pokazilo. Tahle dovolená nočních můr ale naštěstí neskončila v strašném neštěstí a všichni se zpátky do Prachatic, kde můj táta žil jako dítě a moje babička stále žije, vrátili poměrně v pořádku a bez úhony.

Onoho léta se babi s dědou rozšoupli a zařídili si dovolenou do Jugoslávie. Mému tatínkovi bylo sedm. Na osmé narozeniny si musel počkat až na Štědrý den. Vždycky ho to trošku mrzelo, že celý rok už byl pryč, všechna roční období se prostřídala, a on stále čekal na svoje narozeniny. Ale v neúprosném parnu a vedru letního počasí se zima zdála jako pouhý sen. A tak rychle zapomněl na nějaké narozeniny a koukal z okna ven na prchající slovenskou krajinu.

Cesta nebyla moc příjemná. Dědův žigulík nebyl zrovna vrcholem luxusu a komfortu. Ale posloužil dobře. A teď se řítil k maďarským hranicím v oblasti jménem Rusovce.

Na dovolenou se jelo ještě s dalšími dvěma rodinami - s Elkčnerovi a Staňkovi. A samozřejmě všichni na sobě měli nějaký ten kontraband. Elkčnerovi si, mimo nějaké marky, za svým žigulíkem táhli dřevěný motorový člun a v něm napěchované čtyři kanystry benzínu. Tenkrát se totiž věci nepašovaly pouze ze zahraničí, ale ve velkém množství i ven z ČSSR. Většinou to byly právě ty marky, za které člověk v cizině dobře nakoupil, nebo i jiné komodity. Právě na benzínu, který byl v Jugoslávii dražší, se Elkčnerovi snažili ušetřit. Ale to znamenalo, že to všechno musí převést přes hranice.

Když na ně přišla řada, ukázali pasy a čekalo se na pohromu. Jenže žádná nepřišla. První auto, navzdory očekávání, projelo i s povozem úplně v pořádku. Jakmile ale přijela zbylá dvě auta, ihned si všechny vytáhli na důkladnou celní kontrolu a nastal masakr.

Prvně jim rozložili celé auto, sedačky, palubku, kufr, všechno vyházeli ven a sestavit to zpátky nehodlali. Celníci se obecně s ničím moc nemazlili. Kromě toho si při takové prohlídce nechali všechny dospělé vysvléct do naha, aby na sobě náhodou neměli něco, co nesměli. A babičku v tu chvíli musel polít studený pot.
Prý tehdy seděla na obrubníku s mým malým tatínkem: “Eričku! Eričku, řekni, že chceš čůrat.” pošeptala mu. Táta velmi nechápavě koukal: “Dyť ale já nechci mámo. Mě se nechce čůrat, vůbec nechce!” nevinně a hlasitě rozporovat. “Mlč, mlč ty! Nebuď blbej a řekni, že chceš na záchod!” Naštěstí uposlechl.
Až když se vrátili, šla babička na prohlídku. Můj táta mezitím čekal a pořád si mnul nohu, jako by mu boty byly moc malé. To pozornost ostatních nevzbudilo. Jenže pak se zvedl a začal jako úplný truhla kulhat. Babička mu totiž ty marky nacpala do ponožek. Naštěstí si toho celníci nevšimli. Ale když to babička uviděla, málem ji trefil šlak.
Po tomhle maléru si babička říkala, zda vypadají jako typičtí pašeráci nebo mají prostě smůlu. Ani jedno nebyla pravda, jelikož se nakonec celník otočil a řekl něco jako: ”Pozdravujte kamarátov z Prachatic.” A to bylo to. Hned pochopili, že je někdo udal.
Do města Zadar se nakonec dostali v pořádku, i přestože je tam i na cestě zpátky čekali další pohromy a strasti jako třeba, když si s sebou domu vezli zlatý řetízek, který ale samozřejmě nebyl zapsaný v celní deklaraci. Málem ho neprovezli, ale měli štěstí, že tamti celníci měli dobrou a vstřícnou náladu.
Je pro mě šílený si představit, pod jakým zbytečným přesto neustálým strachem moje rodina byla. Ale aspoň z této dovolené si všichni dneska dokážou udělat srandu.