Bydlíme u kocoura

Došlo k tomu tak, že se moje tehdy dvouletá pravnučka nechtěla rozloučit s posledním koťátkem a paní, která si pro ně přijela, nedokázala odolat jejím slzám. Odjela tedy s prázdnou. Dcera tehdy vymyslela kompromis, že koťátko odvezou do Boleslavi k dědovi a babičce a Sárinka je tam bude chodit navštěvovat. Holky se tedy přihrnuly bez varování k nám, že mi vezou kocourka, abych tu nebyl sám, když babička jde na operaci kolena a pak jede na dlouhou dobu na rehabilitaci do lázní. Nezmohl jsem se na odpor! Manželka byla v tu dobu na nákupu a když přišla, řekla: „Jé, to je hezký macínek! Čí to je?“ A holky řekly: „No přece váš a teď jsi mu dala i jméno.“

My jsme před časem měli číču jménem Aťka, kterou zase dostala matka mé ženy, aby nebyla doma sama. Aťka u nás byla čtrnáct let a vpravdě to byl člen rodiny se všemi právy, ale samozřejmě bez povinností. Potom však byla hodně nemocná, prodělala dvě operace, ale nakonec stejně musela být uspána, aby se netrápila bolestmi. Oba jsme ji obrečeli a na zahrádce jsme ji pochovali. Já jsem se zařekl, že kvůli tomu žalu už žádné zvířátko nechci.

Jenže – všechno teď bylo jinak. Ta tam byla moje přísaha! To mrňavé chlupaté, teplounké a vrnící klubíčko mě naprosto uchvátilo a zvlášť poté, když si samo hned našlo, naprosto nenuceně, místo na čůrání v plastové bedýnce, kterou mu manželka přinesla a hned se hnalo k mističce, napralo se mlíčkem s piškotem (i když by to kočky jíst neměly, ale nic speciálního jsme doma neměli). Takže bylo rozhodnuto a nakoupili jsme vše potřebné.
Než manželka druhý den odjela do nemocnice, nařídila, že Macínka nemám rozmazlovat a nesmím ho nechat lézt po jídelním stole a kuchyňské lince. Ale když se vrátila z lázní, tak už tohle všechno a další nemravnosti uměl. Přísahám, že jsem ho nic takového neučil a snažil jsem se ho vychovávat, leč marně.

Kocourka jsme si samozřejmě ihned vyfotili a obrázek s nápisem: „Tady bydlím já, jmenuji se Macínek“, jsme umístili na dveře. Bydlíme totiž ve starém činžáku, kde téměř v každém bytě mají nějakého mazlíčka. Informace to byla důležitá.

Když se totiž otevřou dveře na chodbu a malý zvídavý obyvatel začne zkoumat terén a poplete si patra, musí partaje vědět, kam ho vrátit. Známe proto všichni v domě všechna zvířátka, protože se často stane, že někomu třeba uteče kočka, když odchází z bytu a on si toho nevšimne. Zabouchne a odejde a chlupatý obyvatel pak bloudí bezradně po domě. Naštěstí vždycky někde najde azyl i občerstvení a pak je předán domů.

Macínek brzy pochopil, kdo je tady pánem (totiž on) a zařídil se podle toho. Pelíšek, který mu byl určen, mu patrně nevyhovoval z nějakých vážných kočičích důvodů a tak chrní kde se mu zachce. Ostatně dodržuje pravidlo dvacetičtyř: dvě hodiny očumuje, dvě hodiny se krmí a dvacet hodin spí - proto je zdráv a dobré mysli.
Je si zcela jistě vědom své ceny, významu i zjevu: postupně se vybarvil do šedo – černo – hnědo - béžového mourka s bílým bříškem, náprsenkou a maskou. Na bílé vestě měl původně šest tmavých skvrnek jako knoflíky, ale ty se mu během dospívání ztratily. Na všech tlapkách bílé punčošky jsou samozřejmé a růžový čumáček doplňuje jeho luzný zjev.

Řečeno slovy českého klasika – kde usedne, tam zdobí.

Kočičák má mnoho jmen: od lahodného oslovení „Macínku, pojď papat“, přes přísné „Macku, co to zase škrábeš, nech toho!“, „Ty prevíte zlobivej, cos to vyved?!“, až po „Ty vrahu mejch nervů, pocem, já tě přerazim!!!“ Jenže kocourek respektuje pouze a výhradně jenom ten první povel, ostatní oslovení, povely, výzvy či vyhrožování samozřejmě neslyší (teda slyší, ale nedbá) a dobře ví, že všechno jsou plané vyhrůžky, jichž není třeba se obávat.

Postupem času se stal Macík mým kamarádem a parťákem ve všem co dělám. Má jednu výhodu: neodmlouvá a většinou je zticha. Taky mi pomáhá, zejména když něco montuju – bere mi šroubky a nářadí a hraje si s tím hokej, když odhlédnu z operačního pole a nejsem dost rychlý. Ale skutečně nebezpečné je, že krade špendlíky a jehly manželce, když něco šije. To musí mít před ním všechno dobře ukryto, aby v nestřeženém okamžiku něco nesebral. Ne že by něco spolknul, na to je šikovný, on třeba špendlíky nosí za skleněnou hlavičku špičkou napřed, ale buď je schovává pod koberec nebo nám je dává do bot, případně do postele. Stejně si myslím, že nám rozumí, ale jenom tomu, čemu chce. To je, jako když se potkali ti dva a jeden povídá: „Tak jsem včera viděl chlápka, který rozmlouval se svým psem o počasí. Doma jsem to potom vyprávěl našemu kocourovi a ten se z toho smíchy málem pos.....“.

Aby nebyl Macík pořád doma, chtěli jsme mu udělat radost a pro změnu jsme ho vzali na zahrádku. To se mu ale nelíbilo. Asi se bál velkého neznámého prostoru a pro něj divného okolí. Patrně mu vadily i pachy jiných zvířátek. Místo radostného běhání v trávě bojácně zanaříkal a ostražitě se odplížil podél zdi do chaty a uvelebil se na gauči, kde se konečně cítil bezpečně a prospal celé odpoledne.

Je to holt kočka domácí! Kočky na rozdíl od psů nerady jezdí autem. Tak už mu musí stačit, když nadává holubům a jiným opeřencům z okna bytu.

Když jsme se nyní před Vánoci přestěhovali, měli jsme velký strach, jak to Macík ponese. Kočky totiž nesnášejí změny a stres (jako já), velice tím trpí a mstí se čůráním kamkoli (to já nemůžu), protože to berou jako příkoří. Jenže jsme byli velmi překvapeni. Macínek se aklimatizoval hned, jakmile byl v bytě nábytek, který znal, koberce, po kterých i dřív chodil (nebo lépe – vlnil se) a hlavně – má tady zase svůj personál, který ho pečlivě obsluhuje, totiž nás. Takže je zcela spokojen a medí si.

Nerozepisuji se o dalších věcech, jako třeba to, že Macík chce, abych ho nosil na rameni po bytě, aby měl mobilní pozorovatelnu, nebo že mu musíme dát od všeho co jíme alespoň drobeček ochutnat. Pořád leze kolem kytek a okusuje je a tím pádem se žena může vzteknout (i když jsme mu koupili šáchor - šantu kočičí a kozlík nechce). Na obrázku nevyhrožuje a nedělá šelmu neboť toho je dalek, ale zívá tak, že mu je vidět málem do žaludku. Mimochodem – ty jeho tesáky jsou dlouhé 11 mm a jsou dost ostré. Umí s nimi však i jen lehoučce, láskyplně pokusovat, že to vůbec nebolí.

Je nesmírně zvědavý a prostě MUSÍ vědět, co kdo dělá. Když něco čtu nebo píšu, přesně ví, kam koukám a sedne si mi tam.... Musel jsem udělat na dveřích do předsíně samozavírač, aby mohl v noci chodit sám čůrat do své kadibudky v koupelně, ale když jde kdokoli stejným směrem, počká si až se dveře otevřou - nebude si přece zbytečně namáhat pacičku.

Problém je jen se stříháním drápků. Nechce si je nechat stříhat. To je vždycky boj, jeden ho drží a druhý stříhá. Kartáčování kožichu také nemá rád a tak z nás přátelé pak na návštěvě obírají jeho chloupky a tak dále a podobně...

Když se u nás objeví nějaká dosud neznámá krabice, okamžitě ji zabere a zabydlí se v ní dokud ho nepřestane bavit a samozřejmě si ji průběžně upravuje, takže pak musím uklízet oškubané kousíčky papundeklu.
Já už si to bez toho Macíka neumím představit a kdybychom ho neměli, byl bych asi dost nesvůj. Po osmdesátce se mi kamarádi strašně rychle vytrácejí do věčných lovišť a tak je dobré mít tohohle kamaráda čtyřnohého.