Vzpomínky mého dědečka

Nejprve mi dědeček povídal o jeho rodičích. Dozvěděl jsem se, že můj pradědeček Josef se narodil v roce 1913 v Řečkovicích v Brně. Za mobilizace před druhou světovou válkou narukoval k ženistům do Komárna na Slovensko, kde poznal mou prababičku Toničku. Ta se narodila v roce 1916 v Ruské vesničce Iljinka. Usadili si v Brně na Dornychu. Blížil se konec druhé světové války a neustále se průmyslových zónách střílelo a hrozilo bombardování a nálety, a tak se ukryli v Řečkovicích ve sklepě. Tady se jim narodil 24. 2. 1945 syn Jaroslav, můj dědeček.

Dále jsem se dědečka ptal na to, jaká byla škola. V 1. a 2. třídě měl můj dědeček povinné římsko-katolické náboženství, protože byl pokřtěný. Když jsem se ptal, zda byla výuka tohoto náboženství povinná pro všechny, tak jsem dostal tuto odpověď: „Byla jen pro ty, co byli pokřtění, ale to v té době byly takřka všichni.“.

Dozvěděl jsem se, že v této době také byla rozdílná školní docházka, a teď myslím délku studia jak na základních, tak i středních školách. Dědeček mi taky vysvětlil, že byly takzvané „jedenáctiletky“. Jedenáct let, protože osm let z toho bylo základní vzdělání a zbylé tři roky střední školy výběrové. Studium bylo zakončeno maturitou.

Po maturitě studoval na fakultě elektronické VUT v Brně, ale neúspěšně, z univerzity odešel. Měl ale velké štěstí, že se nedávno potom otevřel úplně nový studijní obor programování a obsluha počítacích strojů. Učil se pracovat s programovacím jazykem Algol. Tento obor a celé programování a počítače byla novinka. V té době byl v Brně a vlastně i na Moravě jediný počítač LPG 30. Počítač byl opravdu velký v porovnání s dnešními.

Protože byl jeden z prvních, který tento obor vystudoval, pomáhal na vojně, na kterou narukoval v roce 1964 s obsluhováním počítačů, a hlavně měl pracovat s ruským počítačem Minsk 22, který ale dorazil až skoro po roce. Děda byl na vojně kvůli nemoci jen 14 měsíců a potom dostal modrou knížku, takže si počítač z Ruska moc neužil.

Když jsem se dědy ptal, co vlastně teda dělal na vojně, tak mi odvětil: „Tak pomáhal jsem nějakým lampasákům dělat úkoly do jejich diplomek, třeba počítání zakřivení nějakého křídla. Představ si to takhle, dneska máš v počítači aplikaci, nebo nějaký program, klikneš na něj a jede ti co potřebuješ, ale předtím byly jakýsi prográmky, který jsme museli v Algolu vytvořit, ty byly na pásce v takové velké knihovně, a když jsi potřeboval vypočítat třeba zakřivení křídla, tak sis z knihovny vzal ten program na to určenej, dal to do počítače, a do počítače dát data, veličiny pro vypočet. Výsledek ti nakonec vyjel na děrné pásce, ta se musela dát do dálnopisu a potom se vytiskl výsledek“.

Tohle bylo pro mě opravdu zajímavé, doposud jsem vlastně nevěděl, že to kdysi takto fungovalo. Dozvěděl jsem se, že tak jak dnes mám na ploše desítky programů/aplikací, tak tehdy bych si je musel vytvořit a následně najít v knihovně desítek dalších programů.