Život na venkově

Katrin Pěnčíková

Příběh mé prababičky, Marie Rabušicové, začal v roce 1920, kdy se narodila do rodiny Anny a Jana Trčkových, pozdějšího starosty obce. Celý svůj život pracovala na poli v JZD. Měla velmi těžký život, ale i přes to byla skvělou maminkou, babičkou i prababičkou.

MANŽELSTVÍ
Ve 21 letech si vzala za manžela vdovce s dítětem. Na tu dobu to bylo velmi odvážné a neobvyklé, aby si 21-letá slečna brala staršího pána s dítětem.

DĚTI
Prababička měla celkem čtyři děti: nevlastní dítě od manžela, Józu, Mařenku a Boženku (mou babičku). Jednou, když odcházela na pole tak dala Mařence na krk dudlík na provázku, což se tehdy tak dělávalo. Uložila ji do ohrádky a odešla pracovat na pole. Když se vrátila, našla Mařenku oběšenou na dudlíku na hraně ohrádky. Byl jí jeden rok. Pro prababičku to bylo strašné a psychicky náročné. Bylo to tak bolestné, že té události nechtěla ani po šedesáti letech mluvit.

RODINA
Po kolektivizaci jejich hospodářství, polností a vinohradů, pracovala prababička v místním JZD. Byla to fyzicky náročná a nebezpečná práce. Jejího bratra přejel vůz, když se mu splašili koně. Po smrti prababiččina bratra se jeho žena, švagrová, měla starat o maminku prababičky. To ale nedělala, a navíc bránila prababičce, aby se s ní stýkala. Švagrová nakonec maminku prababičky obelstila. A nechala ji podepsat závěť, ve které jí odkázala veškerý majetek. Nedlouho poté ji švagrová odvezla do psychiatrické léčebny do Kroměříže, kde ji drželi v klecové posteli. Utrápila tam k smrti. Prababička se vinila z toho, že nedokázala své mamince pomoci.

Prababiččin manžel zemřel v roce 1969 na tuberkulózu. Nevlastní syn a nejmladší dcera se osamostatnili a žili s rodinami ve stejné vesnici. Prostřední syn se nikdy neoženil a po zbytek života žil s prababičkou v jedné domácnosti. Moje babička měla dům hned za zahradou, takže jí byla stále nablízku a se vším jí pomáhala. Josef zemřel v roce 2004, což znamená, že prababička přežila své dítě.

PRÁCE V JZD A DOMA
Pracovala celý život na poli JZD. V té době museli dělat většinu prací ručně. Sázela, okopávala a sbírala brambory, plela i sklízela nekonečné lány řepy, v parném létě sbírala okurky. Tvrdě pracovala taky ve svém volnu, kdy od JZD dostala tzv. záhumenky. Na záhumenkách mohla pracovat s kýmkoli a když to bylo hotové, tak dostala připlaceno. Také měla své vlastní pole, na které si pravidelně sela okurky, které každý den po celé léto sbírala, v pytlech odvezla domů, kde je roztřídila podle velikosti a následně na káře zvané „dvojkolka“ odvezla v přepravkách do sběrny okurek. Měla doma taky vepře. Ty celý rok dvakrát denně krmila a když byli dost velcí byla zabíjačka. To byla velká událost, kdy se sešla celá rodina. Přebytky ze zabíjačky nikdy nevyhodila. Vždy nabalila tak 2 jitrničky a 1 jelítko, namraženou černou polívku, tlačenku, škvarky i sádlo a vezla to na kole v zimě prodávat do 10 kilometrů vzdálené Břeclav. V té době rozhodně neměla kolo s převody a navíc jela ustrojená v sukních, jupce, šátku a vlňáku, jak se tyto ženy ještě dodnes na vesnici oblékají. Takto jezdila na trh ještě když jí bylo 82 let!

DŮCHOD
Do důchodu šla ve svých šedesáti letech. Ale i v důchodu hodně pracovala. Jednak na svém políčku, kde pěstovala brambory a řepu pro svá prasata a jednak pomáhala mé babičce a dědečkovi na poli a ve vinohradu. Po čase na ni dolehly všechny životní útrapy, kterými si v životě prošla a psychicky se zhroutila, proto musela na nějakou dobu do sanatoria v Kroměříži. Od té doby si sama se sebou povídala, nejčastěji při vaření v kuchyni.

Jako babička byla velmi pozorná, nikdy nezapomněla na narozeniny žádného ze svých vnoučat, vždy jim přinesla, jak sama říkala „bonboníru“, kytku a nějakou tu korunu do pokladničky. Také za vysvědčení všechna vnoučata dostávala stokorunu. Až do jejich dospělosti jim připravovala za okno do čepice balíček „od Mikuláše“. Zemřela v roce 2014 na stáří.