Vzpomínka na rok 1989

Barbora Vališová 08:43 0 komentářů

Osobní pohled na 80. léta 20. století

„…V té době jsem pracoval v obchodě s nábytkem, kde si všichni na všechno stěžovali. Všichni jsme byli rádi, že jdou komunisti do zádele. Všichni toto očekávali.

Byly zkreslený představy o tom západě, jak to tam funguje. Pár let před rokem 89 se nemohlo běžně vyjíždět ven. Nejlepší to bylo skrz nějakou organizaci. Takže my jsme se dostali ven do Anglie jako amatérští speleologové, tzv. jeskyňáři. Na oplátku jsme pozvali ty Angličany sem, ať vidí, jak my tady, chudáci, žijeme. Byli to studenti, dospělý lidé, kteří v rámci speleologie přijeli sem. My jsme tady každý tehdy složili dva tisíce korun, což byl měsíční plat. Jim se dalo pětistovka kapesného a zbytek se jim všechno hradilo, spali po rodinách, ale benzín a jídlo jsme hradili my, aby se tady cítili dobře.
Šok byl pro mě, když jsme byli v hospodě v Holštýně u matky, a teďka oni říkali, co stál pronájem hospody.
My jsme říkali, no nic… matka byla ráda, že měla tržbu.
Jeden přijel se sádrou v ruce ke svaté Anně. Sundali, zrentgenovali mu to, řekli – máš to v pořádku…
Co to stálo?... No nic…
Byli jsme ve vinným sklípku.
Co stál pronájem?
No nic, nakoupili jste si víno, udělali jste tržbu…
               
Ti Angličané z toho byli tak vydření, že nám řekli, že tak vysokou laťku oni v žádným případě nám nemůžou zaručit. Protože ta propaganda, tak jak fungovala tady, proti kapitalistům, tak fungovala i tam. Oni si mysleli, že tady budou jíst rohlíky se salámem někde na pangejtě. A teďka zjistili, že do restaurace je pozvat nebyl problém… nic nebyl problém. Byli z toho na větvi.
No přijeli na Stránskou skálu s Fordama a my jsme seděli na zadku, v životě jsme takový auta neviděli… oni ty Trabanty taky ne!...
               
Uplynul rok a jelo se do Anglie. Já tehdy nemohl, onemocněl jsem. Tam byl zase jinej paradox. Oni dostali nějaké kapesné. Kamarád říkal, že kdyby tam neměli Asiaty, tak se ti Angličani nenažerou, protože tam byl samej fastfood, číňani, …
               
Jeden synek tam byl ze šlechtické rodiny, měli velkolepé sídlo. Ostatní si museli platit bydlení. Jinak studenti si už tehdy platili studia. Vydělávali si na studia mytím nádobí v hotelích. Byli prostě schopni si na to vydělat, což tady by nebylo možné. Finanční relace byla úplně jiná. Tehdy už tam fungovalo to, co tady funguje až teď v posledních letech, jako je třeba kurýr.
Pivo šílený… To se nedalo… Bylo neskutečně drahé.

Kamarád říká, představ si, když jsi šel do řeznictví a koupil sis kilo masa, tak tě to stálo půl libry. Pokud sis to koupil v konzervě, tak už to stálo dvě libry.

Teď si nepamatuji, kolik přesně bylo to kapesné, které tam naši dostali. Ale za ušetřené peníze, které jim z kapesného zbyly, si v Německu koupili barevnou televizi, která tady tehdy měla hodnotu patnáct tisíc korun. Takže na jídlo, na pivo, na nějaký kulturní život tam nebyly peníze. Ten kamarád mi říkal, pivo jsem oželel, protože to se stejně nedalo pít a dvě libry za pivo odmítal dát. Protože přece jenom… Čech počítá…

Jenom pro dokreslení, můj jiný kamarád, sportovní lékař, byl v Americe. Vrátil se a říká, člověče to je strašný, tam když se něco stane, tak první co, tě prošacují, jestli máš kartičku pojištění, jinak máš smůlu – nechají tě být. Odklidí tě někde bokem, poskytnou základní ošetření, ale jinak nic…

Rok 89 byl napjatý. Většina národa byla nakloněna, že se něco musí stát. V roce 1988 přijel můj kamarád z Itálie a říkal… Mně říkali, že už příští rok přijedu do svobodné země. Takže v Itálii věděli, že to tady praskne. Nebylo to tedy tak, jak se to prezentuje.

Já jsem tehdy nepociťoval, že by ten tuhej režim měl padnout.

Nicméně změny se očekávaly, změny nastaly. Přijeli sem hochštapleři z venku, kteří vykradli mnoho podniků. Můj pocit je, že tak, jak se říkalo, že komunisti všechno rozkradli, tak kdyby to byla pravda, tak nebylo co tunelovat. Oni to sice sebrali lidem, ale zůstalo to tady. Kdežto dneska to prodají ven.

Mrzí mě hodně to, že lidé, kteří studovali venku, měli tu možnost, ať to byl Klaus nebo třeba Vladimír Dlouhý, tak měli výhodu, že věděli, jak to funguje, takže nebyla pravda, že všichni máme stejnou startovací čáru. Někdo informace měl a někdo ne.
Dále mě štvaly Libenské vraždy. Nacházeli těla podnikatelů v sudech v Libenské nádrži, které byli důsledkem vytyčování rajonu. Takže bych to nazval divokými devadesátými léty.

Za komunistů bylo také nespravedlivé to, že dělník měl většinou větší plat než vysokoškolák a srovnávalo se to až kolem pětatřicátého roku.

Zažil jsem to v tom obchodě s nábytkem ve Šlapanicích, kde jsem pracoval. Pracovali tam všelijací závozníci. Tehdy ten nábytek nebyl rozložený, tahali jej složený, takže poměrně namáhavá práce. Ale za nemalý obnos. Když probíhaly ty různé demonstrace, tak tito lidé, ti závozníci, nechali práce, prostě jim to spadlo z ruk, a šli cinkat klíčema. Ani tu základní pracovní smlouvu nedrželi. Já jsem cinkat nešel. Tahal jsem místo nich ten nábytek, aby podnik neplatil penále. Cinkat jsem mohl jít soboty, neděle… dyť to bylo pořád. Úplně zdémonizovali a zfanatizovali to okolí. Ti, co měli ten národ usměrňovat, vést nějakým směrem, tak toho všeho zneužili.

Bylo tady 2 miliony registrovaných komunistů, což je zhruba pětina obyvatel. Takže v každé rodině byl někdo. Takže mezi úředníky, soudci, lékaři, vědci, všude byli komunisti. Myslet si, že když se něco zakáže, že se něco změní, byl nesmysl…“

Dokument
Stáhnout


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.