Vůně mého dětství

Věra Ježková, PaedDr., Ph.D. 10:01 0 komentářů

Stručný výčet vůní a prostředí, které pro mne v životě něco znamenaly.

Nemám zrovna dobře vyvinutý čich; vůně identifikuji obtížně a koupě drahé voňavky pro mne by byly zbytečně vyhozené peníze. Přesto mám některé vůně kdesi v sobě hluboko uložené. Jsou to vůně mého dětství.

Vůně pilin a hoblin. Nejkrásnější vůně mého dětství. Vdechovala jsem ji dlouhé hodiny v truhlářské dílně pana Ř., do jehož domu ve vesničce u Příbrami jsem jezdila s prarodiči a maminkou na prázdniny.

Vůně nasbíraných hub, které jsem s babičkou čistila a krájela. A potom nejedla. Dodnes je moc nemusím, ale voní krásně.

Vůně čerstvě nadojeného kozího mléka od paní Ř. Dnes si jako lahůdku občas dopřeji kozí sýr.

Vůně lesa a jehličí.

Vůně čerstvě pokosené trávy.

Vůně deště na venkově. (Déšť jsem vždy milovala jako očistný, smývající z mé duše všechno špatné. Bála jsem se ho ale ještě několik měsíců po povodních v roce 2002.)

Vůně podzimu, který miluji celý život. Mlha, tlející listí.

Vůně ohně. Ohýnků rozdělávaných v přírodě i těch v kamnech, jimiž jsme doma topili. (Jsem tak trochu pyroman.)

Vůně linoucí se z buchet nebo koláčů, které babička nebo maminka právě vyndaly z trouby.

Vůně zářícího vánočního stromku v pokoji, do něhož před chvílí přiletěl Ježíšek. (Ježíšek byl malý chlapeček a přilétal otevřeným levým horním okénkem.)

Vůně školních jídelen.

„Vůně“ jatek. Z pražského bytu jsme měli výhled na nepříliš vzdálená jatka (dnešní Holešovickou tržnici). Někdy cítit nebyla. Před deštěm ale spolehlivě. Říkali jsme: „Smrděj´ jatka, bude pršet.“ Tak tahle vůně mi nechybí.