Stříbrné medaile

Vladimír Machek 16:06 0 komentářů

V příběhu vzpomínám na léta, kdy jsem v mládí vesloval. Popisuji úspěšný průběh závodu čtyřveslic a osmiveslic v Praze.

Poslední ročníky Baťovy školy jsem v letech 1948-51 prožil v Otrokovicích – Baťově. Pracoval jsem v leteckém závodě a dojížděl do školy ve Zlíně. Volný čas jsme trávili u řeky Moravy. Přihlásili jsme se do veslařského klubu.

Čtyři spolužáci plni energie před vojnou: Gazdík, Jedlička, Neuhauser, Machek. Trenér Jelšík z nás sestavil čtyřku a začali jsme po sobotách a nedělích trénovat. Pro toho, kdo to z blízka neviděl dodávám, že ti co veslují vlevo se jmenují „háčci“, ti vpravo „štroci“. Veslaři mají nohy pevně připevněné v lodi a sedí na pohyblivém sedátku, které jezdí zpředu dozadu. Tak jsme tedy vybíjeli přebytek energie. Druhý rok už nás trenér poslal na závody. Něco jsme vyhráli, něco ne. V dalším roce jsme začali vyhrávat. V Napájedlích, v Hodoníně, v Břeclavi.

Trenér nás přihlásil na Primátorky do Prahy. A tak jsme jeli. Na nákladní auto jsme připevnili loď. Trenér jel vpředu, my seděli pod lodí v korbě. Když jsme kolem poledne přijížděli ke Kolínu, požádal jsem trenéra jestli bychom nemohli zastavit u mých rodičů. Zastavili jsme před domečkem a maminka spráskla ruce. Taková nečekaná návštěva v poledne! Tolik šikovných kluků. Měla radost! Táta doběhl ke známému pekaři a přinesl bochník chleba. V té době bylo všechno ještě na lístky. Maminka přinesla ze sklepa hrnek švestkových povidel a rozloučili jsme se. Než jsme dojeli do Prahy, všechno jsme snědli. Ubytovali nás v nějaké tělocvičně.

V sobotu ráno jsme se připravili ke startu někde pod Vyšehradem. Start! Jeli jsme ze všech sil. Dojeli jsme z deseti lodí šestí. Nebylo to špatné. Ale nic moc. V cíli jsme vytáhli loď na břeh, položili na kozy a odpočívali. Shodli jsme se, že jsme měli moc těžkého kormidelníka. Náš trenér kormidloval a byl to chlap aspoň o 70 kilech. Ostatní lodě měly kormidelníky drobné, lehoučké. Samozřejmě, že jsme to panu Jelšíkovi neřekli. Jak jsme tak oddychovali na sluníčku, přišel za naším trenérem nějaký jiný trenér a něco s ním domlouval. Za chvíli nás oba trenéři svolali. Chystal se start osmiveslic.

Favoritem byla Dukla (tenkrát pod značkou ATK). Chtěli postavit do závodu i druhou loď, ale měli jen čtyři veslaře a my čtyři jsme se trenérovi Dukly zalíbili. A pak to šlo rychle. Dostali jsme žlutohnědá trička a zkusili jsme si místa v osmiveslici. Ti vojáci byli dobří kamarádi a my nasedali s radostí. A už byl start osmiveslic. Šlo nám to dobře, dřeli jsme jako koně. V cíli jsme byli druzí za favority. V cíli jsme si užívali slávy v tričkách Dukly. Naházeli nás na oslavu do Vltavy.

A dostali jsme stříbrné medaile (ale byly z hliníku). Druhý den ráno jsme jeli domů. V klubu byla z toho sláva. Sklízeli jsme obdiv děvčat, schválně jsme chodili s medailemi kolem krku. Ale jak to bylo ve skutečnosti, jsme raději moc nevypravovali.