Šťastné dětství v (ne)šťastné době

Aneta Bílá

Rozhovor s mojí babičkou Evou (*10.6.1955), která vypráví o svém dětství, dospívání, ale i době ve které žila.

Vybrala jsem si velice blízkého člověka. Tím je moje babička Eva, narozena 10. 6. 1955. Už když jsem byla malá, vyprávěla mi střípky svého dětství. Vždy mě to velice zajímalo, a tak jsem hned věděla, že můj výběr pro tento úkol bude jasný.

Jak vzpomínáš na své dětství?
Na své dětství vzpomínám černobíle. Žila jsem v malé vesnici, která se jmenuje Kladoruby asi 5 km od malého města Letovice, kde byl jen jeden obchod a hospoda. Černobílé vzpomínky jsou proto, že už je to hodně dávno a možná i proto, že život na vesnici byl nezáživný, stále stejný. Žila jsem ve velkém domě s ještě větší zahradou. 

Co ty a tvoje střední škola?
V 15 letech jsem odešla studovat střední školu ekonomkou do Prostějova. Bydlela jsem na internátě. Tady mé vzpomínky nejsou černobílé, začala jsem vnímat ruch města. Kromě školy jsem si začala uvědomovat ten velký rozdíl mezi městem a venkovem, začala jsem chodit do kina, divadla, pravidelně plavat do zimního bazénu. Tolik obchodů jsem taky do té doby neviděla. S odstupem času si uvědomuju, že tolik obchodů a zboží tam ani nebylo. Po střední jsem začala žít ve velkém městě v Brně, ale mnoho zboží tady nebylo. Pračka bylo něco, o čem jsem si mohla nechat zdát. Na barevnou televizi jsem čekala celou noc ve frontě. Byl to listopad, venku už byla zima a každou hodinu jsme se hlásili, že tam pořád čekáme. Ovoce jako jsou banány nebyly vůbec k dostání, jen občas a i na ty se stála fronta.

Kdy poprvé ses dostala za hranice Československa?
Poprvé jsem vyjela do zahraničí v 80. letech, když tvoje mamka chodila do školy. Byl to maďarský Gyor, kde se pořádaly nákupní zájezdy. Připadala jsem si tam jako Alenka v říši divů, protože tam byla kosmetika, oblečení, elektronika, ale i různé druhy koření, olejů, kávy a to u nás nebylo. Koupila jsem si tam bílou mikinu s červeným nápisem o tři čísla větší, neuměla jsem se maďarsky zeptat na velikost, ale v Brně jsem si v ní připadala jako hvězda. Po revoluci se nám otevřely hranice, a tak jsme jeli na nákupy do Rakouska. Hned za hranice. A tady jsme byli všichni v šoku, když se nám dveře do obchodu otevřeli sami, do té doby jsme to nikdy neviděli. Radost nám ale kazili nápisy ,,Pozor, Češi kradou“.
Jaké zvířata jste doma měli a co obnášelo starání se o ně?
Doma jsme měli dvě krávy, kozu, prasata, králíky, slepice, husy a kočky. Starala se o ně hlavně babička, protože rodiče chodili do práce a my do školy. Já jsem třeba pomáhala tím, že jsem se sourozencema vozila seno.

Jak probíhali Vánoce?
Vánoce byly krásný. Pro mě to byly nejkrásnější dny v roce a vždy jsem se na ně těšila. Mívali jsme velký, živý stromek a spoustu malých dárečků, třeba brácha dostal hokejku a puk a byl nadšenej. Dostávali jsme knížky nebo jeden rok jsem dostala panenku, která byla skoro tak velká jako já, byla ze sádry, takže hrozně těžká, ale já jsem byla šťastná. Večeřeli jsme filé a bramborový salát.

Jaká byla tvoje první práce?
To byl horor. Vzpomínám na to s velkým respektem. Bylo to na Šumavské a byla jsem přijatá jako sekretářka vedoucího odboru na generálním ředitelství Zbrojovka Brno. Hned druhý den po mém nástupu skoro celý odbor odjel na služební cestu a já jsem byla vhozená do vody a snažila se plavat. Sama jsem se seznamovala s agendou a nebylo to jednoduché, protože jsem do této doby neměla praxi. Co jsem skvěle ovládala, bylo psaní na stroji. V každé větě bylo slovo soudruh. A i když mi to dneska nebude nikdo věřit, bolely mě od toho hrozně ruce.

Jídlo, které ti připomene dětství?
Smažený králík, který býval dost často a kterého jsem neměla ráda. Přesto, že je to hodně let, dodnes králíka nejím. Dále čerstvě nadojené mléko, které mi dodnes smrdí. Ale taková tlačenka ze zabíjačky byla skvělá, lepší jsem nikdy nejedla.

Co tvoje základní škola?
Moje základní škola byla v Kochově, kde byla škola od první do páté třídy. Výuka probíhala pro všechny ročníky v jedné třídě, což bylo špatný, protože jsme se navzájem rušili a museli jsme mu říkat pane řídící.  Od šesté do deváté třídy jsem už chodila do školy v Letovicích, kde už výuka probíhala normálně a ve třídě nás bylo tak 25.

Jak bys shrnula svoje dětství do jedné věty?
Přes všechno, že nebyli telefony a elektronické hračky bylo moje dětství moc pěkné, měla jsem všechno, co jsem potřebovala a hlavně jsem měla hrozně hodnou babičku, na kterou dodnes vzpomínám.