Srpen 1968 a později

Věra Ježková, PaedDr., Ph.D. 15:36 0 komentářů

Krátké zamyšlení nad 21. srpnem 1968.

V srpnu roku 1968 mi bylo 14 let. Byla jsem na prázdninách v jedné vesničce u Příbrami. Dobře si pamatuji ráno 21. srpna. Stála jsem s kamarádkou a našimi prarodiči na zahradě a poslouchali jsme rádio. Babička a děda kamarádky, komunisté, byli bledí strachem – báli se, že „je lidi budou věšet na lucerny“.

Na nákup jsme jezdily my holky na kolech do sousední větší vesnice po výpadovce z Příbrami na Rožmitál. Metr od nás jezdily ruské tanky. Někdy nám vojáci mávali. Byly jsme hloupé, ještě děti, neuvědomovaly jsme si nebezpečí, které nám hrozilo. Třeba „jen“ dopravní nehoda. Ale naši prarodiče nás tam pouštěli, dokonce posílali. Neuvědomovali si to nebezpečí ani oni?

Z legrace jsme si zapisovaly nápisy na silnicích a domech určené vojákům. //Střih, pauza.//

Bydlela jsem v Praze, studovala na gymnáziu, těžce prožívala vlekoucí se rozvod rodičů – a důsledky a následky okupace šly zcela mimo mě.

Na vysoké škole jsem se věnovala hlavně studiu, které mě velmi bavilo. //Střih, pauza.//

Po řadě let jsem se vezla autem z Prahy směrem na Českou Lípu. Projížděli jsme vojenským prostorem Ralsko. Kde jsme potkávali ruské tanky. Hluboce jsem se zastyděla, že jsem o tomhle neměla ani tušení…