Jak se stavělo v 60. letech
Začala sedmdesátá léta 20. století a v Československé republice se silně rozbíhala družstevní bytová výstavba „ na klíč“ a také svépomocí. Byla to výstavba většinou vícepodlažních domů. I když prezident Havel po roce 1989 mluvil o stavbě „králikáren“ je nutno říci, že mladí lidé měli šanci získat lepší bydlení v kratším čase bez pořadníků a v novém moderním bytu.
Já jsem se v roce 1965 oženil. Po svatbě jsme bydleli v třípokojovém bytu 3 rodiny. Rodiče manželky a dva právě začínající manželské páry. Bydlel tu také, kromě nás, manželčin bratr se ženou. A tak jsme se rozhodli, že se přihlásíme do bytové výstavby svépomocí, která právě u nás v Milevsku začala.
První etapa, dva třípodlažní domy v ulici Boženy Němcové, se již stavěly. Naše druhá etapa výstavby svépomocí pokračovala v právě vznikající ulici Komenského, kde zatím stály jen dva nové paneláky. Začínali jsme tedy, dá se říci, na zelené louce.
Pro výstavbu svépomocí byl zvolen čtyřpodlažní dům s pěti vchody. V každém vchodu je osm třípokojových stejných bytů s lodžií. Celkem jsme stavěli 40 bytů. Takto řešený dům měl výhodu v tom, že každý stavebník získává nakonec stejný byt, bez hádek o obytnou plochu nebo polohu. Celý blok je situován sever-jih, takže si každý vybral nakonec byt podle celkově odpracovaných hodin na stavbě, což pokládám za spravedlivé. Ještě před začátkem výstavby jsme se byli podívat v Českých Budějovicích, kde takový dům již stál.
Náš dům stojí na 26 příčných betonových základových pásech. Na nich jsou cihlové nosné zdi. Stropy tvoří železobetonové panely. Okrajový věnec je z železobetonových trámců „Věncovek“. Boční stěny s otvory pro okna jsou vyzděny zpilinobetonových tvárnic tzv. Izostonek, které mají docela slušné tepelné i izolační vlastnosti.
Skupina stavebníků se skládala ze 30 pracovníků ZVVZ Milevsko a to z technických i dělnických profesí, což mělo velký význam při budoucí spolupráci na stavbě. Zbývajících 10 stavějících bylo z milevského podniku ČSAD.
Začínali jsme v únoru 1966 přípravou stavby a prací v lese, kde jsme v probírce těžili tyčovinu. Později se nám na stavbě velmi hodila. V dubnu byly vyměřeny základy, provedeny jejich výkopy,které jsme vyplnili betonovou směsí.
Tehdy ještě nebyly žádné betonárky, které by beton přímo z mísiče transportovaly do základu. Měli jsme jednu velkou, renovovanou starší míchačku a dostatek obyčejných koleček. Ty s bantamovým kolem tehdy ještě nebyly. Hluboké základy jsme takto zhotovili a v polovině května se již začalo se stavbou prvních zdí. Neměli jsme ještě silo na cement. Všechen cement byl dovážen v půlmetrákových pytlích. Při jeho skládání jsme si pěkně zacvičili. Postupně se ale situace zlepšovala. Sehnali jsme starší portálový jeřáb a v červnu pro něj vybudovali 100m dlouhou jeřábovou dráhu. To nám podstatně usnadnilo transport cihel a malty na potřebná místa ke zdi a urychlilo postup zdění. Podobně to bylo ze silem na cement. To jsme si v konstrukci ZVVZ nakreslili a na dílně vyrobili. Materiál jsme koupili v zásobovacím oddělení podniku a zhotovení zajistili naši stavebníci pracující ve výrobě. To nám podnik umožnil.
S jeřábem se nám stala v průběhu výstavby také jedna nepříjemná příhoda. Obsluha večer po skončení práce neukotvila jeřáb. V noci přišel velký vichr a jeřáb se samovolně rozjel po jeřábové dráze až na její konec, kde se zastavil o narážky na konci koleje. Podstavec jeřábu vyjel jednou stranou z koleje, ale naštěstí jeřáb zůstal nakloněný stát. Mezi námi byli zkušení stavbaři z montážního závodu. S pomocí silných hydraulických zdviháků, jak se říká „panenek“, se podařilo úspěšně vrátit jeřáb na kolej. Jinak by to byl velký problém, bezpečnostní i finanční ztráta a zdržení. Chci ale říci, že kromě této příhody nedošlo během celé výstavby k žádné mimořádné události z hlediska bezpečnosti práce. Nikdo se za celé dva roky vážně nezranil.
Já jsem v té době byl ve skupině vyrábějící armatury do různých druhů překladů, kterých bylo na každém podlaží velké množství. Vkládali se do připravených bednění, která se zaplnila betonem a byly tak vytvořeny potřebné překlady.
V listopadu 1966 byla již hotova všechna podlaží. Dělala se střecha a začaly se vyzdívat příčky v jednotlivých bytech. V té době jsem byl ve skupině pro vyměřování příček a usazování dveřních zděří. Jiná skupina do vyrovnaných zděří, co do roviny a výšky, vyzdívala vlastní příčky.
Zmínil jsem se o střeše jako o jedné z nejdůležitějších součástí stavby. Musela být hotová dříve než se začne pracovat uvnitř domu. Pokud se týká krovu a jeho pokrytí prkny, to jsme si provedli sami. Mezi stavbaři s ČSAD bylo několik řidičů, původem tesařů, kteří tyto práce zajistili. Ostatně zajišťovali i všechny ostatní práce se dřevem na stavbě. Vlastní krytina střechy byla z pozinkovaného plechu spojovaného lemy. Práce nám prováděl inženýr z Písku, vyučený u otce klempířem, který jinak pracoval jako projektant v ZVVZ. Měl k tomu zjednané odborné pomocníky ne z našich řad.
Již jsem řekl jak nám podnik ZVVZ umožnil vyrobit v závodě některé vybavení, které bylo z oceli. Spolu s kamarádem V. K. jsme dostali úkol, abychom navrhli a vyrobili zábradlí pro celý dům. On byl vedoucím pracovní čety na montáži tlakových nádob na železniční podvozky přepravníků pneumatická dopravy sypkých hmot Raj. Byly to známé čtyři „cibule“, které můžete vidět na železnici v nákladních soupravách ještě dnes Já jsem v té době pracoval v konstrukci ventilátorů. Zábradlí jsme navrhli sami, tak, aby vlastní výroba i montáž na prefabrikované díly schodiště byla co nejjednodušší. Jednalo s o 40 šikmých a stejný počet rovných dílů.. Vyráběli jsme ho několik týdnů po vlastní směně a i o sobotách, kdy byl v dílnách klid. Kromě toho jsme v závodě zhotovili i některé potřebné skřínky pro elektrické rozvody a zařízení. V prosinci jsme montovali zábradlí na schodiště. Jiná skupina vyráběla později stojany na sušení prádla nebo klepadla na koberce.
V červnu 1967 se již začalo z betonováním podlah v bytech. S kamarádem V. K. jsme vyměřovali hadicovou vodováhou, jak říkají stavaři „šlauchkou“ horizontální rovinu ve všech místnostech bytu, aby všechny betonové podlahy byly ve stejné horizontální rovině. Když byly hotové betony začalo se s omítkami bytů. V té době již byly byty rozdělené a vnitřní omítky si zajišťoval každý sám. Někdo měl větší možnost zajistit zedníky v příbuzenstvu nebo mezi známými. Zedníky jsem sehnal. Ale dalo to práci, aby se zedník uvolnil z vlastního zaměstnání na několik dní. Já jsem nahazoval skoro týden v polovině července.
Maltu zajišťovala služba u míchačky společně pro všechny kdo právě nahazoval. Pomocí jeřábu byla do jednotlivých bytů dodávána od míchačky v malém kontajnerku podle potřeby. Akce vnitřní omítky proběhla rychle, neboť každý měl zájem mít nahozeno v co nejkratším čase.
Ještě něco k rozdělování bytů. Probíhalo podle počtu odpracovaných hodin, jak již bylo řečeno. Výjimkou byly jen hlavní funkcionáři ve stavebním výboru. Ti si vybrali byt přednostně. Když byly hotové vnitřní omítky, což bylo do konce července 1967, začalo se stavět lešení pro vnější omítky domu. ZVVZ měl montážní závod, který prováděl montáž svého zařízení na velkých stavbách jako jsou velkoelektrárny, cementárny a pod. Měl proto také dostatek lešení, které nám zapůjčil za výhodných podmínek. Před vnějšími omítkami jsme ještě přibíjeli na boční stěny z izostonek pletivo pro lepší ukotvení omítky.
Obdobně to bylo i se zedníky pro vnější omítky domu. Bylo by určitě velmi obtížné a také nákladné na tuto práci zajistit dostatek externích zedníků. Náš podnik nám pro tyto práce uvolnil zedníky z podnikové údržbářské čety. Vrchní vrstva omítky byl březolit, který bylo třeba pro konečný vzhled škrabat. To jsme již většinou škrabali sami.
Tyto práce skončily v měsíci říjnu. Na stavbě se plně pokračovalo od dubna 1968.
Na podlahách bytů jsme pracovali později ještě jednou. Když byly hotovy všechny vrchní betony bylo nutno lepit podložku pod vlastní linoleum. Byla to měkká guma v rolích o šířce 1 m. Tyto práce jsem opět dělal s kamarádem V. K. v celém domě až do června.
Pro pokládku vlastního linolea si odborníky zajišťoval každý sám, neboť bylo nutno pásy lina o šířce 1m svařit dohromady. Každý obdržel potřebné množství lina pro byt. Bylo opravdu kvalitní .Několik členů si však dělalo podlahy v obýváku z korkových desek. To si ale pak zajišťovali soukromě.
Ještě něco k dopravě materiálu na staveniště. Velmi nám pomohl opět podnik ZVVZ. Ten vyráběl silniční přepravníky sypkých hmot na podvozku Tatra. Jeden podvozek opatřený valníkovou nástavbou jsme mohli za výhodných podmínek využívat. Členové z ČSAD měli zase určitý limit kilometrů, které mohli pro dopravu na stavbu výhodně použít. Naše etapa si také koupila hned na začátku starší traktor Zetor 25 s valníkem, který jsme využívali pro krátké trasy.
Dováželi jsme s ním např., v době zdění nosných zdí cihly z cihelny v Drahněticích. Byla v té době ještě v provozu.
Samozřejmě během roku 1967 probíhaly v domě další práce jako montáž elektrotechnických zařízení, instalace rozvodu ústředního topení a pod. Pro tyto činnosti byly vytvořeny další pracovní skupiny. Každý ze stavebníků byl vyučen nebo měl maturitu. Dokázali si s těmit pracemi poradit. Budovali jsme také vlastními silami i topný kanál od již postaveného paneláku na protější straně vznikající Komenského ulice k patě našeho domu.
Podle projektu jsme měli v kuchyni plynové sporáky na propen-butan.. Protože v té době ještě neexistoval rozvod zemního plynu, jako je tomu dnes, bylo nutno také vybudovat odpařovací stanici na používaný plyn. Musela stát dříve než se nastěhujeme do nového. Stavěli jsme tedy také jak jsme říkali, „výměníkovku“. Byla to přízemní budova menších rozměrů za naším domem s rampou pro vykládku a nakládku 100 kg PB-lahví. Na tuto stanici se připojil také po nás vedle postavený dům stejného typu o čtyřech vchodech tzv. „třetí etapa“.
V konečné fázi stavby našeho domu jsme také budovali betonové chodníky před a za domem. Vzadu jsou klepadla na koberce. dostatek stojanů pro věšení prádla a houpačky, které jsme si vyrobili v mateřském závodu. Byla tu i dvě kruhová pískoviště o průměru 4m.To vše bylo hotové do konce srpna 1968 a mohli jsme se nastěhovat.
Když jsme u srpna 1968 chci se zmínit o jedné mimořádné vlastní příhodě. Náš byt byl připravený k nastěhování v polovině srpna. V té době jsme měli pozvanou mladou rodinu z NDR s malou dcerkou. Naplánovali jsme ,že první noc budeme spát v novém bytě až s touto návštěvou. Přijeli s Trabantem dle dohody navečer 20.srpna.Strávili jsme v novém příjemný večer. O to méně příjemné bylo nové ráno.Ráno 21.srpna 1968.
Matka manželky nám přišla oznámit co se děje v 5 hodin. Nechápali jsme o co vlastně jde. Je to okupace bude válka? Situace byla velmi napjatá. Tchyně s manželkou, jak to v takových situacích bývá, jakmile se otevřely obchody šly nakoupit mouku a cukr, aby v případě trvalejších problémů byly nějaké zásoby. Podobně to řešili i ostatní spoluobčané.
Když se vzbudili naši hosté byli zděšeni stejně jako my. Na silnicích nebyl normální provoz. Bylo všude plno vojenské techniky. Snažili jsme se ukázat jim alespoň něco z naší vlasti. Dokonce jsme se vydali s jejich autem až na Křivoklát, neboť v té době jsme ještě své neměli. Nálada ale moc dobrá nebyla. Oni se nemohli v té nepřehledné době vydat zpět domů. Asi po týdnu se situace trochu uklidnila a odjeli s obavami domů. Ale v pořádku se nakonec dostali do NDR.
Ještě chci říci zajímavost o předsedovi stavebního výboru naší 2.etapy. Byl jím Stanislav Kukrál. V době výstavby pracoval jako vedoucí zásobování závodu ZVVZ-Montáže. Byl to dobrý organizátor. V roce 1976 byl zvolen jako bezpartijní za Jihočeský kraj do Federalního shromáždění.
Během sametové revoluce byl jako nestraník zvolen 12.prosince 1989 do funkce předsedy Federálního shromáždění. Na funci pak po několika týdnech rezignoval.
Co říci závěrem.
Dům v Milevsku, ulice Komenského 899-903 jsme prakticky postavili za dva roky. Jak jsme to mohli vše tak rychle zvládnout? Byli jsme převážně mladí a chtěli jsme bydlet co nejdříve. I když byly také určité problémy s dodávkami na stavbu, dařilo se zajišťovat tak,aby nedošlo ke zbytečným prodlevám. Jak již bylo řečeno, hodně nám pomohl podnik ZVVZ. Něco takového si v dnešní době nedovedu vůbec představit.
Každý z nás odpracoval na stavbě během těchto dvou let přes tři tisíce hodin. Já osobně 3365.
To, že mohu dosti přesný průběh výstavby takto popsat vděčím mému sešitu, kam jsem si denně zapisoval odpracované hodiny s popisem prováděné práce po celou dobu trvání stavby
V Komenského ulici bylo postaveno svépomocí ještě dalších osm stejných typů domů jaký jsme stavěli my, ale jen se čtyřmi vchody. Ti další začínající stavaři měli kam chodit sbírat zkušenosti jak pokračovat nebo i něco málo změnit a vylepšit. Během několika let tedy v nově tvořené ulici Komenského přibylo 200 bytů a v nich nových spokojených většinou začínajících rodin.
A jaká je situace dnes po 50 letech od zahájení výstavby? Z družstevníků jsme se stali vlastníky bytů organizovaní ve Společenství vlastníků.
V rámci akce „Zelená úsporám“ jsme dům zateplili, dali plastová okna. Máme vlastní zařízení na ohřev vody pomocí solárních panelů na střeše s dohřevem zemním plynem, kterým je také dům zásobován. V minulém roce jsme vyměnili původní střešní krytinu za novou z moderních materiálů.
Také obyvatelé domů se z velké části vyměnili. Někteří z původních stavbařů jsou již mrtví. Byt mají jejich děti nebo ho pronajímají. Někteří se krátce po dostavbě bytu pustili dále do stavby rodinného domu v nové docela výhodné výstavbě v nové části města „Na Hůrkách“ a byt prodali. Ještě však nás tu pár původních stavbařů zůstalo. Stále se snažíme spolu s novými obyvateli, abychom naše domy udržovli v čistotě a pořádku tak, abychom zde spokojeně žili.