Sokol - sestry Valtrovy

Irena Bláhová – Valtrová
Po válce začal Sokol rychle vzkvétat. Cvičení, zábavy, poutě, volejbal na hřišti pod sokolovnou, divadlo, denně jsme se scházeli. Vzpomínám na poutě v Hájku, tam jsem poprvé viděla mnichy, chodilo se tam i zpět pěšky.
 
Na zábavy jsme chodili do sokolovny. Slavné byly Šibřinky a Dozvuky. I do kina se chodilo do sokolovny,  nevím  jak se to organizovalo, protože v sále se  svoučastně  během týdne cvičilo. Už  vím  sedadla byla spojena kovovými tyčemi, aby se s ními dobře manipulovalo.
 
Šibřinky  byly  vždy pečlivě připraveny. Vždy jiný ráz, náležitá výzdoby a půlnoční scéna. Vzpomínám  na ráz „Prodaná nevěsta“. Malovali jsme s tatínkem veliké postavy z opery podle malířky Kvěchové. Abychom to stihli,  malovali jsme doma na podlaze na balicí papír celou noc, ráno jsem jela do Kladna do školy, ale myslím, že jsem se přesčastně vrátila domů. Škoda, že se tenkrát málo fotilo, ráda bych tu výzdobu teď viděla.
Divadla se hrála i ve škole, ale většinou v sokole.  Já si nejvíce pamatuji na
„Naše furianty“, tam jsem hrála Kristýnku a Rudla  Bláha  pomocného Bláhu, tam jsme se poznali a skončilo to svatbou. Hrál tam také náš tatínek a farář Dítě, sestra Kárová a další. Paní Retigovou  režíroval  Bohumil Radil. Byl velmi obětavý, vzpomínám, jak nás vzal na představení do Prahy, abychom měli vzor. Pak jsme ještě hráli nějakou hru o konci války, něco o barikádě. Hrál tam také Mirek Jelínek, který po únoru 1948 emigroval do ciziny. Od té doby jsem o něm neslyšela. Měli jsme také nacvičenou Charlyovou tetu, ale tu nám už komunisti nedovolili. Pak se ještě chvíli hrála divadla to už jsem jezdila do školy do Kladna a odstěhovali jsme se.
 
Nejvíce zážitků mám ze Sokola a to nejen z cvičení. Chodívaly jsme my dorostenky často v létě na sokolskou chatu na „Dědkas“, pod dozorem sestry Grohové nebo Stáni Bobkové. Tam se zpívaly hlavně písničky, které nás naučila Dana Soukupová, bylo jich hodně, učila nás i všelijaké tanečky. Dana zemřela brzy na to  co se vdala při porodu.(mělo jí prasknou  slepé střevo). Rádi jsme jezdily na předsletové cvičení s kapelou a prapory. Vždycky se končilo taneční zábavou.
 
Naše  sletové cvičení na XI. Všesokolský slet bylo s bílými kroužky. Měli jsme  dorostenecké modré cvičební úbory s bílým páskem a slavnostní kroj byla  červená sukně bílá červeně obháčkovaná halenka, na hlavě červená čelenka s květinkami z barevného filce.
 
XI. Všesokolský slet byl velmi slavný, konal se až po komunistickém půči po únoru. My tam dávali najevo věrnost Masarykovi a Benešovi. Volala se hesla, například „My jsme děti Masaryka, Beneše a Štefanika“ mnoho Sokolů bylo zavřeno  i  popraveno. Z našeho kolektivu byla zavřena naše kamarádka Zelenková a  potrestán  byl  velký sportovec Sláva Malý.  Odnesli to i Václav Pospíšil a Jarda Pechač nerozluční kamarádi. Všichni,  končili na vojně u Černých baronů  v dolech.
Dále vyloučeni byli i dospělý a skončili na nučické dráze, v hutích nebo na Poldovce
 
Jiřina  Šimáňová – Valtrová.
Sokol bylo moje mládí. Když dnes po létech vzpomínám,  oceňuji  zvláště to,  že jsme vše dělali dobrovolně a s láskou. Velký vliv na nás  měla  naše vedouci dorostenek  Dana Soukupová, kterou jsme všechny milovaly. Byla to kamarádka, ale dokázala si udržet  kázeň. Naučila nás mnoho národních písní. Doublevské tance a jiné. Děvčata byla z různých rodin politických názorů, ale v Sokole se to neprojevovalo, alespoň, já jsem to neviděla.
 
AKADEMIE.
Nevím  již u jaké příležitosti to  bylo.  Sokol  pořádal  akademii na hřišti pod sokolovnou. Cvičenci předváděli některé části skladeb, připravovaných na XI všesokolský sled. Pro zpestření nacvičila s námi dorostenka naše vedoucí Dana Soukupová „Českou a Moravskou besedu“. My děvčata jsme měli národní kroje, které jsme si různě vypůjčily. Byla to paráda a nejhezčí doba nácviku.
 
Pobyt v přírodě.
Jednota mně poslala do kurzu  cvičitelů pro pobyt dětí v přírodě do sokola v Praze – Malá strana. Získané zkušenosti jsem chtěla hned uplatnit s tak jsme uspořádaly asi čtrnácti denní pobyt mladších žákyň v naší sokolské chatě v Dědkově mlýně. Dětem jsme připravili denně bohatý program, hry koupání, soutěže, cvičení, vycházky a samozřejmě zpěv. Tehdy jsme hodně zpívali. Dětem se to  velmi  líbilo i  s  našim  kuchařským uměním byly spokojené. Mezi dětmi a dospělými se vytvořil hezký vztah. Dokladem toho byl pláč při loučení. Rodičům jsme  před  rozchodem zazpívali písně, které jsme se naučili. Já už jsem se víc takové akce neúčastnila. Ale myslím, že se opakovaly.
 
 
Irena Bláhová – Valtrová 
Jedna z mých sokolských vzpomínek
Jako dorostenka jsem vedla  žakyně a nacvičovala jsem s nimi skladbu na slet Župy Podbělohorské. Byla to velmi hezká skladba s proutěnými švihadly. Asi pět týdnů před sletem byl nácvičný den v sokolovně v Praze-Liboci. Tam měli sokolské jednoty  předvést jak jsou z nácvikem žakyň daleko. Skladba měla tři části a my jsme měly nacvičeny jen dvě. Hned na začátku  zkoušek  jsem to ohlásila  náčelníci.  Byla dost nevrlá a odsunula naše cvičení až jako poslední. Děvčata i já jsem z toho byly smutné a sledovaly jsme z galerie cvičení ostatních jednot. Nebylo to dobré. V nácvicích byla spouta chyb a náčelníce se zlobila. Nakonec vyzvala nás, abychom předvedly co umíme. K její i naší radosti jsem  předvedly obě části skladby bez chyb. Třetí část jsem zacvičila sama s tím, že jak jí umím já, tak jí budou umět i děti. Dostaly  jsme  pochvalu za nejlépe provedené cvičení. Náčelníce zdůrazňovala, že jsem teprve dorostenka a že v mládí věří. Děvčata byla šťastna a celou cestu ve vlaku domů zpívala. Skladbu jsme se doučily,  všechno dopadlo dobře. Slet byl krásný.
 
Připravovaly se Šibřinky ráz „V lese“ já s tatínkem jsme dostali za úkol připravit půlnoční scénu, tanec víl a trpaslíků. Tanec víl jsem nacvičovala s dorostenkami na krásnou melodii, nemohu si  vzpomenout  na název. Z mulu jsme si ušily vlající sukně a závojem obarvené pastelovými barvami, bylo to hezké a my děvčata měli pěkný zážitek. Horší to bylo s tancem trpaslíků. S tatínkem jsme sestavovali taneční cvičení trpaslíků na nějakou polku. Tatínek hrál melodii na housle , podotýkám, že jsme měli kuchyň a pokoj a bydlelo nás tam v té době šest lidí. Tatínek, maminka a čtyři děti. Skaldbu jsme dali dohronady, tatínek jí s žáky nacvičil. Při nácviku se takty odpočítávaly, nebo hrál tatínel nebo já na housle. Vůbec jsme si neuvědomovali, že se rytmus příspusobuje cvičení. Přišel den generálky a nastoupila kapela. Samožřejmě muzikanti vzali polku hezky od  podlahy a trpaslíci se mohli přerazit jak kmitali. Tatínek se s kapelníkem  moc dohadoval, pořád nechtěl pochopit, že se dá polka hrád také v pomalejším tempu. Nakonec všechno dopadlo dobře a půlnoční scéna se líbila.
 
Mikulášská zábava.
My dorostenky jsme se domluvily, že připravíme mikulášskou zábavu pro malé děti. Program sestával z několika vystoupení, zpěvů, koled, tanečků, ale hlavní byla scénka v nebi. Vzpomínám jak jsme malovaly, vystřihovaly obláčky z balicího papírů, které se zavěšovaly na jeviště na nítě, aby vlály. Nedělali jsme to sami pomáhali nám i dospělí, například Mikuláše. Scénka byla jednoduchá. Mikukáš a anděl, dostal v nebi pro děti dárky a na zemi čekal čert. O každám dítěti se něco vědělo. Vím, že jsme nějaké  dárky vyráběly, ale už si nepamatuji jaké. Bylo to z pohoštěním. Vařily jsme čaj a podával k tomu z domova napečené cukroví. Nejkrásnější je vždycky ta doba přípravy a nacvičování.