ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Romské rodiny

Naděžda Stejskalová 09:10 0 komentářů

Článek pojednává o stěhování cikánských rodin na území ČR

C I K Á N I.
      Brzy po válce do Čech, ze Slovenska se začíná stěhovat mnoho cikánských rodin v několika vlnách. Velmi brzo přesvědčí placeni náboráři 600 až 1.000 obyvatel této etnické skupiny, jako zemi zaslíbenou. Nejprve obsazují pohraničí.  Zabírají domy po  vystěhovaných   německých  rodinách.   
 
          V roce 1947 je  vykazováno  na území Čech a Moravy 101.190 cikánů. Na Slovensku 84.638 osob. Vnímáno jako jediné východisko je stěhování za práci do Čech, hlavně při osídlování pohraničí severních Čech. Vláda rychlé osídlování podporovala. Ovšem řada Romů dále žila  svým  kočovným životem
 
       Po   padesátém  roce, režim znovu se hodlá vypořádat s cikánským problémem. V říjnu 1958 schválil socialistický parlament zákon č. 74 přizpůsobením Romů k obrazu svému.  
 
     V roce 1959 byl soupis všech cikánů na kladenském okrese. Národní  výbory  dostaly příkazy vycházet jim  všemožně  vstříc.  Aby  mohli přejít k usedlému způsobu života. Cikánům  hodně vadilo, že je povolávají na městský úřad,  namáčejí prsty do barvy a odebírají  legitimace.  Za to je jim slibovaná práce a nové byty.
 
 Myslím,  že o  práci  na  Kladně nebyla nouze, několik rodin bydlelo mezi Národní bankou a kostelem církve českoslovenké  v ulici Stříbrného. Dům  měl rovnoustřechu ,  rodiny v době léta žily  na střeše. Večer obléhali vchod do banky. Nevím  jak se   tvářily  prodavačky, které večer odnášely tržbu do banky, nikdy jsem neslyšela o nějakém přepadení.
 
 Za několik let byly v  Kladně   postaveny  první paneláky a obsazeny cikánskými rodinami. To už manžel byl zaměstnán na Okrese. Když jsem tam náhodou přišla  slyšela  jak úředníci  „ šílí“.  U  cikánů nebyl problém, vytrhat parkety a uprostřed pokoje udělat ohníček.
To je stručné  povídání o  cikánech  v  padesátých a šedesátých létech na Kladně.
 
             V  roce  1962  můj muž přecházel jako ekonom do „Jednotného zemědělského družstva“ s  ním přišel i nový předseda Juraj Boščák Jugoslávec.
 Družstvo na tom bylo špatně. Měli družstvo povznést  na  mnohem  vyšší  úroveň.  Při prvním setkání u nás doma si řekli, až dáme družstvo do pořádku  a  budeme  muset odejít, odejdeme oba. Tomu jsem tenkrát nerozuměla ani nad tím neuvažovala. Došlo k tomu v roce 1970 kdy bylo družstvo v naprotém pořádku a odešli oba.
 
   Za jejich působení v roce 1962   prochází  „Jednotným zemědělským družstvem  v Unhošti“ plno cikánských rodin. Vždy přijde jakýsi předvoj, muž zná velmi dobře jejich    mentalitu,  umí po nich mluvit.  Vyptává   se na celou rodinu, skoro vždy to je  celý rod  který  přicházel  do Čech.
 
   Až   konečně  jeden  vybral.  Když jsem se ptala proč právě ten , řekl „mám dojem,  že se tato rodina  dá převychovat“.    Žili   už  od roku 1945 v Jablonci n/Nisou. Kde pracovali.
 Rodina byla početná asi 25-30 osob.  Byli rozmístěni   v  domek  po vystěhovaných sedlácích ( kulacích). Potřebovali nad sebou pádnou ruku a  tou  byl předseda JZD i ekonom, žádný přestupek jim neopouštěli.
 
V roce 1967 je přikročeno k  stavbě  12 bytovek. Družstvo zaplatí  družstevní podíl na každého člena 30 tisíc  a  pokud zůstane 10 let  členem  a bude v něm pracovat nemusí půjčku vracet.  Nakonec  se  půjčka  vyšplhala na 33 tisíc.  Spláceli jsme měsíčně 107 Kč asi 35 let. Nevím kolik činila státní dotace.  Stavba začala v roce 1967 a po roce 1968  se vše zdražovalo.
 
Přihlašují se čtyři rodiny této etnické skupiny, v té době už členové družstva. Dva byty staví pro družstvo. Kde se mají nájemníci v
bydlení střídat.Když  byla hrubá stavba dokončena přihlásili dva bratři. Jeden byl zetěm  předsedy  MěstNV. Jak získali byty nevím,  v  práce na bytovkách se nepřetrhli.
 
          Když  jeden člen této etnické skupiny zjistil, že bude  dobré  si z naší stavby něco vypůjčit ( nenávratně). Vzdal se bytovky a postavil si na „Radlici“ vilku, což bylo nedaleko naší stavby.Když bylo dostavěno a hledal se  seznam odpracovaných hodin – nebyl.  Tak se rozdělily hodiny všem stejně.
 
    V roce 1971 jsme se nastěhovali, nebyla  kolaudace.  Bude prý více času na dodělávky. Donutit potom někoho k práci bylo skoro nemožné. Vše se dodělávalo až po sametové revoluci v roce 1990. Konečně je dům jako nový.
   Začátky v bydlení byly těžké. Několikrát vznikla rvačka dole v přízemí. Proč to nevím,  jen jsem zakřikla  z druhého patra,  zmizeli v bytech. Na začátku  došlo na kudly, ale  dále ticho  po pěšině. Ženy po sobě  házely květníky, polévaly se horkou vodou. Trvalo několik let kdy se začínali uklidňovat. Zajímavé bylo, že jsem se jich nabála.
. Nejhorší bylo, vše odkládali na schodišti, to co nosili do chlévů, smradu a špíny plno. Schody jsem mýla já. Rozpis je nikdy nezajímal, neuměla   jsem  se hádat, raději  mlčela  a myla.  Až se to také naučili.Občas se mi něco ztratilo, bylo zbytečné to hledat.
 
Dnes kdybych řekla, co vše se tu dělo, to bych se  ze zlou  potázala. Mají takovou výřečnost, že vás přesvědší, že to bylo všechno jinak. Raději zmlknete, dávno je v domě klid až skoro velký.
 
 Děti se oženili, vdaly odstěhovali, nikdo si nevzal  stejnou etnickou skupinu.  Žiji zde mezi námi nejsou žádné problémy. Všichni jsou zaměstnáni, nebo podnikají. Synové se střídají v péči o svou 80 letou matku.  Dcera zde nebydlí, navštevuje jí.
Na mého muže nedají dopustit. Co si myslel se povedlo.