Richard Fuchs

Kateřina Sodomková 16:43 0 komentářů

Mé paměti

Ukázka: 

Opička s míčem je ON. Stará paní učitelka
 
Pravidelně jsme tam jako děti dostávaly rybí tuk, tuto akci, podobnou svatému přijímání, mám v paměti jako něco hrozně ošklivého, po čem jsme vždy dělaly nevídané grimasy. Já, jako zvídavé dítě, jsem celou budovu do podrobna znal. Měl jsem prozkoumanou půdu, vylejzák ke komínu a hlavně sklep. Jakmile jsem nebyl v ohnisku pozornosti, už jsem byl na cestách. Naše mateřská školka zřejmě stála na místě s vysokou hladinou spodní vody, neboť byl její sklep, co si pomatuji, vždy naplněn vodou. Ledová voda mě dosahovala až k pupíku. Na schodech do sklepa stály vyzývavě dřevěné necky. Neodolal jsem a necky použil jako koráb pro objevy neznámých světadílů. Cesta bohužel netrvala dlouho. 

Paní učitelka si všimla mé nepřítomnosti, po budově se ozývalo volání Richarde, Richarde. Za pomoci sousedky paní učitelka přesunula hledání mé osoby na okolí školky a já dospěl k přesvědčení, že přišel čas přihlásit se. Nedočkal jsem se ale vyhubování, spíše naopak. Objala mě a přitiskla na prsa a já se cítil jak v sedmém nebi. Samozřejmě tento můj přečin nezůstal nepotrestán. Paní učitelka oznámila rodičům moje špatné chování, nezapomněla ale dodat, netrestejte ho.

Samozřejmě ale můj zadek ochutnal řemen. Horší než celý výprask byla ale příprava na tento trest, pozorovat jak táta pomalu vyndává z poutek kalhot řemen. Jakmile bylo po trestu, začal jsem usilovně přemýšlet o pomstě. Napadlo mě, že druhý den nebudu do školky. To jsem taky udělal. Ráno jsem přebrodil řeku v místě naší školky. Vybudoval jsem krytou pozorovatelnu a čekal na věci příští. Neustále jsem měl školku v zorném poli a vyhlížel Žandarmerii, která, jak jsem si naivně představoval, mě bude hledat. Snědl jsem svůj namazaný chleba a postupně mě začala být celá záležitost nudnou. Snad jsem si popřál i šlofíka. Najednou jsem uslyšel dovádění dětí u školky. Byl to konec vyučování. Děti se rozešli do svých domovů a mě skončila akce pomsty.

Ze strany rodičů a učitelky vše zůstalo bez odezvy. Pomatuji si, že jsem jednou dostal od paní učitelky velkou pochvalu. Po školce šla paní učitelka přede mnou domů. Bydlela v Chotěšově. Najednou se hrozně zakopla, jen tak, tak neupadla a já na ní zavolal „hopla srdéčko nezakopni, copak ty stará krávo nevidíš?“ (Přeložená německá říkanka „Hopla Herzerl, stolper nicht, alte Kuh siest wohl nicht?“). Ona se na mě obrátila, usmívala se a řekla, co ty všechno hezkého umíš? Kdo pak tě to naučil? Já jsem řekl, prosím maminka. Po nějakém čase se s námi tato paní učitelka pro svůj věk rozloučila.

Na její místo nastoupila zcela mladičká hezká učitelka, do které jsem se okamžitě zamiloval a snad i ona do mě. Paní učitelka bydlela v Lelově a do Mantova dojížděla každý den na kole. Cesta z Lelova vede kolem našeho domu a tak mě hodná paní učitelka každý den naložila na nosič svého kola a slavnostně jsme se vydali do Mantova. Po cestě jsme samozřejmě míjeli děti z Husího vrchu jak kráčí do školky, já ze svého posedu hrdě zdravil. S paní učitelkou jsme měli dohodnuté pro mé vyzvednutí znamení, přerušované pískání. Po zaznění signálu mě vždy maminka provedla poslední uhlazení vlasů, vyšli jsme před dům, maminka se s paní učitelkou pozdravila, políbila mě a předala do její péče. Vše se po skončení vyučování opakovalo v obráceném sledu. Tuto idylku ale moje neposedná povaha jednoho dne hrubě narušila. Při vyučování jsem musel hrozně zlobit, paní učitelka mě před ostatními 9 dětmi velice pokárala, neodvezla mě za trest na kole domů a ještě se u maminky zastavila a požádala ji, aby mě domluvila. Po příchodu domů se na mě maminka opravdu zlobila. A já uvažoval, jak se slečně učitelce pomstít. Protože jsem měl vždy hojně nápadů, napadlo mě paní učitelku potrestat sestřelením z kola. Protože je výkon pomsty nejsladší bez dlouhého odkladu a nečekat až vše vyšumí, čekal jsem paní učitelku hned druhý den ráno u lesíka ve stráni, vyzbrojen lukem a šípem.

Z mého palpostu jsem viděl až k nám domů. Slečna učitelka jako vždy u nás zastavila, maminka ji něco sdělovala, ona naskočila na kolo a blížila se k místu napadení. Jela velice svižně, netrvalo dlouho, co se přede mnou objevila. Vypálil jsem. Šíp trefil přední kolo a za hrozného rámusu, podobný kulometné palbě se zlomil a protahoval přední vidlicí kola. Slečna učitelka se musela hrozně leknout, úplně zapomněla na brzdění a dojela za tohoto rámusu ještě nějakých 10 metrů, než zastavila. Já jsem jako lasička seběhl stráň a zmizel v kanálu pod silnicí, vedoucí do lesíka. Samozřejmě mě viděla a poznala, volala za mnou něco jako, to si odneseš. Hlášení události rodičům proběhlo bez mé přítomnosti a z celé události mě zůstalo v paměti jen to, že se naše vzájemná přítulnost se slečnou učitelkou utužila. Prostě poznala, že jsem muž činu. A já jako předtím, každý den ráno, nedočkavě čekal na smluvené, přerušované pískání.


Více v příloze.