Počítač a já: trvalá fascinace.

Pavel Jajtner 11:28 0 komentářů

Pohled na počítač jako komplexní elektronický stroj, matematicko-filosofický základ, oblasti využití. Úloha počítačů v současnosti. Praktické využití počítače v osobním životě.

Počítač a já. Trvalá fascinace.
Téma „počítač a já“ je pro mě výzvou z celé řady důvodů. Jedním z nich je skutečnost, že jsem vystudoval elektroniku na Vysokém učení technickém v Brně v letech 1967  až  1972. Nemohu proto opominout pohled na převratný technický vývoj. Od vynálezu tranzistoru v roce mého narození (1947), až po stamiliony tranzistorů v čipech dnešních počítačů. Bez zajímavosti není ani pohled matematicko - filosofický, od geniálního nápadu využití dvojkové soustavy až po to, čemu se - s jistou nadsázkou - říká umělá inteligence.  A nakonec se chci podívat i na praktické využití dnešních osobních počítačů  a internetu a jejich úlohu ve vlastním životě a  také životě současného člověka a lidstva.
Na počátku mých vysokoškolských studií – v roce 1967 - jsme měli na katedře výpočetní techniky jeden starý počítač s bubnovou pamětí a elektronkami. Programy se psaly ve strojovém kódu – tedy pomocí jednotlivých příkazů ve formě řetězců nul a jedniček - a zadávaly pomocí děrných štítků. Tento počítač posloužil ještě mé generaci studentů a pamatuji  i jeho šrotování v roce 1971. Díky podrobnému studiu zapojení tohoto stroje i díky jednoduchým programům, které jsme jako studenti sami psali a testovali, mám dodnes celkem jasnou představu, jak počítač funguje a do jaké míry se technologický vývoj za posledních téměř 50 let odrazil ve výkonnosti a oblastech využití počítačů. Vzbuzuje to na jedné straně můj veliký respekt před tímto převratným vynálezem, na druhé straně mě neodrazuje, jako bohužel tak mnohé mé vrstevníky, s počítačem pracovat. Naopak mě láká, v mezích možností, do tajů těchto úžasných strojů hlouběji pronikat.
Novinkou let sedmdesátých byl na fakultě počítač Minsk, v němž už se používaly tranzistory a ferromagnetické paměti. Téměř úsměvná je rychlost tohoto stroje: byla asi padesáttisíckrát menší, než skýtají dnešní osobní počítače. Pro lepší představu: počítač Deep Blue firmy IBM, který (ač jen o jedinou partii) porazil šachového velmistra Garryho Kasparova v roce 1997 (a byl tehdy ještě asi patnáckrát pomalejší než běžné dnešní osobní počítače), byl již před dvaceti lety více než třítisíckrát rychlejší než Minsk. Jestliže propočet jednoho tahu u Deep Blue trval kupříkladu 10 vteřin, pak Minsku by totéž trvalo devět a čtvrt hodiny. Nemluvě o tom, že kapacita paměti, která v sedmdesátých letech nedosahovala ani jedné destimiliontiny kapacity pamětí současných osobních počítačů by  zdaleka neumožňovala zapamatování ani jedné celé šachové partie. Není takový vývoj fascinující?
Teprve vynález čipu, tj. integrovaného obvodu, který zpočátku, na konci let šedesátých, obsahoval stovky, později tisíce a nyní až stovky milionů tranzistorů na ploše několika čtverečních centimetrů, umožnil mnohostranné využití dnešních počítačů ve všech oborech lidské činnosti: od jejich funkce inteligentních psacích strojů, přes aplikace písemné i slovní komunikace, záznamu a reprodukce zvuku a obrazu, přes řízení obráběcích strojů, automobilů, letadel a kosmických sond, jako náhrady ovládání umělých končetin až po prostředek globální komunikace a bezpočet funkcí dalších... Bohužel také přispívá k vývoji a výrobě stále ničivějších zbraní.
Fascinuje mě, že základem těchto úžasných možností a výkonů je využití dvojkové soustavy. Pouhé dva stavy, tečku a čárku (bezděčně?) využil již v devatenáctém století Samuel Morse v telegrafii. Fascinuje mě, že například slavný projev Abrahama Lincolna, kterým dal svobodu černochům, putoval roku 1862 pomocí teček a čárek, obdoby nul a jedniček, po celém světě.
Dnes si můžeme z internetu stáhnout symfonii, ať už jako hudbu nebo jako partituru, román v tištěné či čtené podobě nebo film, vše zaznamenané do elektronické paměti pomocí miliard týchž nul a jedniček, které díky Morseovu vynálezu už před 150 lety dokázaly šířit po celém glóbu zprávu o vznešeném ideálu svobody a rovnosti všech lidí. Čím byl ve století devatenáctém parní bagr pro úsporu práce tisiců rukou, tím je dnes pro úsporu práce našeho mozku a naší paměti tablet, který strčíme do kapsy. Klobouk dolů.
Kapesní kalkulačky se u nás objevily v osmdesátých letech. Vozili nám je známí, kterým se tehdy poštěstilo cestovat na Západ. S prvním osobním počítačem jsem se seznámil v roce 1991, kdy jsem se školil na práci s textovým editorem T 602. Už tehdy mě fascinovalo, že překlepy mohu lehce opravit, celé pasáže kopírovat a přepisovat. Tato fascinace mě provází dodnes, už celých 24 let.
A jak využívám počítač dnes? Nejde jen o zpracování textů , ale také o elektronickou poštu, e-mail, či o sociální sítě typu Facebook nebo Twitter...  Je neuvěřitelné, že pomocí aplikace Skype mohu zavolat svému kamarádovi přes půl světa třeba do Spojených států a při povídání se na obrazovkách vidíme. Počítač mně umožňuje poslech hudby nebo sledování filmů a televizních programů. Mohu také využívat překladače z různých jazyků, jež mně ušetří spoustu času, který by jinak zabralo listování ve slovnících. Na internetu mohu najít téměř vše, co mě zajímá. Pracuji také s fotografiemi, které mohu upravovat a tisknout ve vysoké  kvalitě. Zvláštní potěšení mně skýtá notační program Finale, pomocí kterého mohu psát, upravovat a aranžovat hudbu. A pak ji, už bez počítače, s vnoučaty a rodinou k všeobecné radosti provozovat.
Všechny mé vrstevníky, kteří váhají, zda se naučit pracovat s počítačem, upřímně zvu se do tohoto dobrodružství pustit. Velký užitek, který jim takové rozhodnutí přinese, bude sladkou odměnou za malou námahu, kterou je třeba vynaložit.
Jako všechny lidské vynálezy, je i počítač dobrý sluha, ale zlý pán. I to je třeba mít na vědomí, aby tento fascinující stroj náš život neochuzoval, ale obohacoval.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.