Plzeňské majáles

Jan Zelenka 20:28 0 komentářů

Jedno krásné majáles v Plzni

Plzeňské majáles Není hezky ani ošklivo. Počasí je pochmurné, navzdory trochu povznesené náladě, kterou vyvolává dnešní majáles. I ty stromy v parku, jak se mi zdá, šumí nějak melancholicky. Vše mi tu připadá tak důvěrně známé, byť jsem tu dnes poprvé. Les přede mnou, smrky a borovice, široká cesta, vysypaná pískem. A kolem měkká tráva. Chybí tu však údolí, zalité sluncem a ten plavovlasý anděl, který mi tenkrát dělal průvodce. Chybí tu i ten tichý hlas zvonu a světla, která se rozsvěcovala a zhasínala. Přemílám si v duchu jednu Horovu báseň, která mi zvláště utkvěla v paměti. „Nic, nežli žal, ten krásný žal, Jenž jako vzducholoď v dál odplouval, V zeleni parku básník s Múzou stál, Nic, nežli žal, ten krásný žal, Jenž jako žena mne vždy miloval, Když jsem se o Tebe, prchavá Lásko bál.“ Jdu parkem. Poprchává. A všechno je tak ubrečené a smutné. A hloupé myšlenky se mísí s deštěm a rozpleskávají se o špinavou zem. Tak tedy začíná majáles. Přes to vše bylo majáles docela podařené. I průvod, ve kterém excelovali jako vždy plzeňští medici. Zvláště se svou docela odvážnou kreací ruského pračlověka. Teď se ale schyluje k večeru. Pomalu se stmívá. Vrhl jsem ještě poslední závistivý pohled na soutěž jedlíků, ke které jsem bohužel přišel příliš pozdě. S vypětím všech sil jsem si tedy vybojoval místo v hospodě. Sedě nad jedním pivem, mám pocit dobře vykonané práce. Pivo mi přeci jen trochu pozvedlo náladu. Že by už byl konec? Potkávám kolegu ze školy, který zde také bloudí sám. Načatý večer se přeci jen lépe táhne ve dvou. Velký amfiteátr kina pomalu utichá a hloučky lidí se vracejí zpět do města. Utichá i park. Zůstaly jen prázdné lavičky a ševel stromů a tlupa študáků, kteří na podiu kina utvořili kolo a zpívají lidovky. A ještě zůstávají dvě hořící svíce v malém sklípku ve stráni. A v nich pár zbývajících lahví vína. Venku před jeskyní pak několik stolků a židlí. Poslední opozdilci tu ještě vychutnávají poslední doušky vína z plzeňských sklepů. Poustevna. Proč se to tu jmenuje právě Poustevna, to nevím. Snad tu kdysi žil poustevník s bradou po pás, modlil se a živil se sušenými kobylkami. Určitě by se divil, co se z jeho skrovného obydlí stalo. Tma, umocněná korunami stromů nám zalézá pod kabát a vkrádá se do mysli. Noc nenaplněné touhy. Jsme jí plni. Toužíme po něčem pěkném, co by dnešní večer završilo. Málem jsme minuli dvě kolegyně ze školy. „Čau, děvčata, kam máte namířeno?“ říká Petr. Vidím je poprvé. Nemají namířeno nikam. My také ne. „Co tady ten člen?“ říká jedna z nich. Rozhlížím se kolem. Nikdo jiný tu není. Myslí tím asi mne. Situace se objasnila. Teď jsme již čtyři. Příležitost, spadlá rovnou s nebe. Petr neváhal ani chvíli a zavěsil se do jedné dívenky, já do té druhé. Pustili jsme se do taneční tlačenice na podiu. Je to jak o život, jsme všichni natlačeni na sobě, ale poprvé mně to nevadí. Když jsem jí dal ruku kolem ramenou, ani se nebránila. Připadám si najednou jako malý kluk na první schůzce. Je to příjemný pocit. A noc ještě zdaleka nekončí. Jedno staré přísloví říká, že kdo hledá, tak i nalézá. A kdo nalézá, tak je i šťastný. Já šťastný jsem. Prozatím. Něco jsem našel a ještě nevím, co. To něco má světlé vlasy a hezké oči. Malý, plavovlasý andílek, který mi sahá tak akorát po rameno. A je tak něžný a přívětivý. To něco, které slyší na jméno Věra. Věra, Věrka, Věruš, Věruška. V poustevně hoří nová svíce. Přibyli hosté. Srkáme pomalu bílé víno, tak pomalu, aby dlouho vydrželo. Aby vydrželo tak dlouho, než zmizí ten přízrak, který náhle spadl na celý park, přízrak, zahalený nocí jak rouškou tajemství. Melancholický dekameron, otevřený na první straně. A jeho nepopsané stránky se začínají plnit prvními písmeny. Věra, Věrka, Věruš. V tisíci obměnách. Připadá mi to dnes jako repriza. Ovšem. Premiéra byla přeci v Třebíči. Stejné světlé vlasy i postava, stejná všeobjímající noc, která vše zahaluje. Stejný park i lavička i sráz nad městem. I ta světla dole svítí. Jen ten zvon nezvoní. A já jsem už o pár let popošel. A namlouvám si, že jsem i o něco moudřejší. Kolem nás prolétlo v těsné blízkosti pár netopýrů. Věrka se polekala a přitiskla se ke mně. Hlavu si položila na má prsa. Netopýři zmizeli někam do noci. Ale její hlava už na mých prsou zůstala. Příjemný pocit. Vnímám její přítomnost, její měkké ruce i hlas jakoby z veliké dálky. Snad to není jen přelud. Něco mi šeptá a já jí odpovídám. Už ani nevím, co. Nezáleží na tom. Kronika se plní. Listy se obracejí a příběhy na nich napsané pomalu vyblédají a stárnou. Proč to vše? Jen na chvíli zastavit čas. Jen na chvíli zastavit ten dialektický proces, kterému je podroben tento náš svět. Čas by se zastavil tam, kde je teď a my bychom věčně stáli v parku nad městem a dívali se na světla pod sebou. Plzeň, květen 1965


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.